Bulharsko 2001 - cestopis Rila a Pirin, ale i jiné...

doba konání: 11. - 26. srpna 2001
cestovali: Lukáš Němeček, Petr Vodička


1.den - V 6:10 nastupuju do rychlíku Praha - Budapešť, Lukáš na poslední chvíli přistupuje v Kolíně a v 15:50 jsme na nádraží Budapest Keleti. Aniž bychom stačili koupit místenky tak přesedáme do dalšího rychlíku směr Rumunsko. V 21:30 jsme na hranicích v Curtici a přesně o půlnoci vystupujeme v rumunském městě Simeria (díky ošklivému počasí ho okamžitě přejmenováváme na Sibérii). Podrobnosti o spojení do Bulharska a zpět naleznete ZDE.

2.den - Na nádraží v Simerii bylo i v noci živo a v 1:50 nastupujeme do nočního rapidu směr Craiova (zabíráme celé kupé a celkem se i vyspíme), kam dorazíme v 6:20. V neděli ráno je směnárna pochopitelně zavřena, ale nějaké Leie směňuji od skupinky čechů, kterou zde potkáváme. Z Craiovy jedeme persoanem (vlak bez příplatků) do pohraničního města Calafat, kde je hraniční přechod v podobě lodního přívozu přes Dunaj, ke kterému lze od nádraží během chvíle dojít (od nádraží podél kolejí k Dunaji). Za převoz se platí (je zajímavé, že z Rumunska do Bulharska to stálo 6DM resp. 3$ zatímco naopak měli cenu 3 DM resp. 2$ na osobu - pro nás to tedy bylo dražší) a čeká se než se trajekt zaplní autama (což může v noci celkem trvat...). Od bulharské celnice je to do Vidinu na nádraží asi 7 km - měníme peníze (1DM=1Leva), seznamujeme se s Čechy Pavlou a Pavlem a společně si platíme taxíka (po usmlouvání to vyšlo asi na 1 DM na osobu, ale dá se to prý jít i pěšky jako hezká procházka podél Dunaje...). V tomto kvartetu jedeme společně vlakem z Vidinu do Sofie (cestou si s námi povídají postarší manželé a tak se o Bulharsku dozvídáme plno věcí - místní speciality, kam se podívat, politika atp...). V Sofii hned přestupujeme na vlak směrem na Kostenec (město v podhůří Rily), kam dorazíme opět k půlnoci. Všude je mrtvo a nám nezbývá nic jiného než tu přespat (příjemná čekárna bez lidí, takže to šlo).

3.den - Ráno se loučíme s P+P (šli na Rilu už z Kostence) a nastupujeme do autobusu na Borovec (autobus jezdí od 8:00 asi do 19:00 ; Borovec je horské turistické středisko - plno hotelů, služeb atp.). Z Borovce vycházíme po červené na Musalu (jede tam i lanovka, ale pěšky je to myslím lepší). Cestou ustává déšť posledních dvou dnů a když dojdeme na chatu Musala je na chvíli i hezky - dáváme zde čaj a pak v mlze vyrážíme na výše položenou útulnu pod Musalou, kde pro dnešek končíme a platíme zde nocleh - 6 Leva (později se dozvídáme, že na níže položené chatě Musala stojí nocleh 8 Leva - zvláštní). Útulna je velmi příjemná, správcová nám dá zdarma čaj a jelikož jsme hodně unavení tak jdeme brzy spát (nocují s námi už jen 2 bulharští kluci, které jsme potkali již v Borovci - kvůli jazykové bariéře ale komunikace dost vázne...).

4.den - Vstáváme už v 7:00, kdy je nádherně jasno a sledujeme vrchol Musaly, který se tyčí přímo nad jezerem u útulny - bohužel během hodiny ho zahalil mrak. V mlze stoupáme na nejvyšší horu Balkánu. Na vrcholku je meteorologická stanice a ve chvílích kdy se rozplynou mraky jsou hezké výhledy. Leze sem ale taky dost lidí (dohnali nás tu i místní 70letí staříci) a tak radši jdeme po červené hřebenovkou dál - pěkná cesta s výhledy. Plánovali jsme dojít k Rybím jezerům, ale nakonec končíme za horou Kováč. Naše tábořiště u na louce u jezera se zalíbí ještě skupince Poláků, kteří zde také rozdělávají stan a nocují s námi.

5.den - Vycházíme k poledni a cestou k Rybím jezerům potkáváme dost lidí (hlavně Čechů). U Rybích jezer jsou malé chatičky, kde jsou ubytováni hlavně bulharští turisté a samotná jezera vypadají hezky (zvlášť z výšky okolního hřebenu). Rozhodujeme se, že na Majlovicu (zajímavá část Rily), již nepůjdeme a jdeme po žluté, která vede přímo k Rilskému klášteru - cestou jsme u potoka rozdělali stan a přenocovali.

6.den - Počasí i nadále přeje a po 4h chůze po žluté značce jsme u nejznámějšího bulharského kláštera - Rilského manastýru. Prohlídka je zdarma (pouze pokud chcete průvodce tak se platí) a zdržujeme se zde asi hodinu - opravdu hezký klášter, ale mnoho turistů. Rozhodujeme se pro autobusový přesun na nástup na Pirin, zvaný Predeal. V 15:00 autobusem na Sofii jedeme do Kočarinova, zde přestupujeme na bus do Blavgoevgradu a tady konečně na bus směrem Razlog, který staví i v Predealu (celá cesta asi 5 Leva). Od autobusové zastávky je třeba jít po hlavní silnici ještě asi 1/2km do sedla (neodbočovat hned u domků u zastávky), kde je červená značka a předěl mezi Rilou a Pirinem. Je zde zídka s pramenem a dorážíme sem asi v 20:00 - na jedné z místních luk stavíme stan, děláme oheň a nocujeme.

7.den - Hezké počasí a po červené vyrážíme na Pirin - značku však brzy ztrácíme a snažíme se jít naslepo na hřeben, odpoledne se dostáváme do neprůchozího terénu a rozhodujeme se pro sestup!!! Jdeme však jinou cestou než nahoru a nakonec se k večeru vynořujeme u silničky na Razlog, kudy vede žlutá značka. Stan stavíme blízko zídky s pramenem - hrozný bloudicí den.

8.den - Po žluté značce (ke které jsme včera dobloudili) stoupáme k chatě Javorov (asi 1h). Zde se opět napojujeme na červenou značku a stoupáme na hřeben - cestou postupně mizí lesy i kleč a je zde i nouzový bunkr pro přespání asi 10ti lidí. My však dojdeme až na vrchol hřebenu, kde cesta pokračuje traversováním po bělostných štítech tohoto pohoří. Asi po 2h této chůze po hřebeni přicházíme k večeru k cíli, kterým je útulna Končeto. Je to taková krabice pro nouzové přespání maximálně 10ti lidí - přicházíme ten den jako poslední, nocuje nás zde 8 a jsme tu jako sardinky, nicméně vyspání bylo dobré. Lukáš ještě před setměním cvičně seběhl do přilehlého karu se mrknout na díry v zemi...

9.den - Ráno Lukáš zjišťuje ztrátu expozimetru, který včera zapomněl v nížinách během focení (návrat zamítáme). Je hezké počasí a od Končeta je to již jen kousek k jedné nejzajímavějších hřebenovek v Pirinu - Kutelu, kde jdete po hřebeni širokém asi 1m a z každé strany jsou několikasetmetrové propasti - za ošklivého počasí dost rizikové, ale za hezkého super... Po Kutelu stoupáme na nejvyšší vrcholek Pirinu - Vichren (je zde dost přelidněno). Z Vichrenu nesestupujeme až k chatě Vichren (jak vede červená značka), ale jdeme dál po hlavním hřebeni. K večeru sestupujeme jedním z karů do nížin na cestu vedoucí k horské chatě Kamenica. Na příhodném místě mezi kosodřevinami stavíme stan a nocujeme.

10.den - I díky navigaci domorodců přicházíme po 3h chůze na chatu Kamenica - na vysokohorskou chatu mají velmi dobré ceny jídla a tak se (znechuceni instantním jídlem které jsme posledních pár dnů konzumovali) zde pořádně najíme. Od Kamenice naposledy stoupáme na hřeben Pirinu a míříme k chatě Pirin (v jižní části pohoří), kam k večeru po 4h chůze docházíme. Bereme zde vodu, ale chata se nám příliš nelíbí a radši přespáváme ve stanu poblíž v lese.

11.den - Nad vrcholky Pirinu se honí bouřky, ale my tento den tyto hory opouštíme - jdeme asi 6h pořád z mírného kopce směrem na Melnik. Příjemné klima hor se s klesáním mění v nesnesitelné vedro, stejně tak jehličnaté lesy přecházejí postupně v listnaté, trnovníky a středomořskou flóru - jak z učebnice. Odpoledne přicházíme do vesnice Rožeň (najíme se v místní restauraci, ale nejspíš nás natáhli na cenách). Za vesnicí navštěvujeme velmi příjemný Rožeňski manastýr a po odpočinku zde jdeme krajem pískových piramid do městečka Melnik - v Bulharsku velmi známém městě díky vínu, které zde dělají a okolní bizardní krajině (ve středověku to byl také významný obchodní uzel). V Melniku se rozhodujeme, že využijeme zbývajícího dne cestování na jízdence Eurodomino a že se mrkneme k Černému moři (z tohoto místa to znamená jet oklikou přes celé Bulharsko...) Také se zde seznamujeme se skupinkou českých křesťanů, kteří také chtějí jet k moři, ale až den po nás. Autobusem jsme se přepravili do města Sandanski - zdejší vlakové nádraží je úplně mimo město a šli jsme k němu asi 1/2 hodiny se zjištěním že poslední vlak na Sofii nám ujel o 1/2h a další jede až ve 3h ráno (s nočním cestováním k moři byl tedy konec). Popojeli jsme alespoň do města Dupnica, kde jsme na nádraží přečkali noc.

12.den - Ve 4:00 ráno nastupujeme do prvního couráku na Sofii, kde jsme asi v 7:00. Prohlídkou města si zkracujeme čekání na vlak k moři - ten na Varnu je nacpanej k prasknutí a tak nastupujeme na vlak do Burgasu, kam přijíždíme po 8h úmorné jízdy (dusno vedro, bulharské planiny...). Nechceme zůstávat přímo v tomto velkém městě a tak nastupujeme na první bus mimo město, který uvidíme - jedem do Sozopolu. Hezké přímořské městečko, ale neuvěřitelně mnoho turistů (aj Čechů). Prohlížíme město a se setměním jdeme na skalnaté pláže za městem, kde se koupeme a taky přímo na pláži přespáváme.

13.den - Krize!!! Já se jdu ráno projít a Lukáš se koupe v moři, během chvíle přiběhnou 2 cikánští kluci a ukradnou mu jeho krátké kalhoty, kde má vše důležité - pas, jízdenky, peníze - a nenávratně zmizí. Voláme na ambasádu do Sofie, kde nám řeknou co dělat. Jdeme nejdříve na policii, kde sepisujeme protokol - nakonec seženou anglickou tlumočnici a po 4h dostáváme kopii protokolu. Policisté nás posílají ještě na nějakou prokuraturu v Burgasu, ale tam si nás přehazujou a nic nevědí a tak opět voláme na ambasádu - zjišťujeme, že jim stačí pouze ta kopie protokolu a že již není třeba nikam chodit. Lukáš si ovšem musí jet zpět do Sofie pro nový pas, aby se vůbec dostal ze země. Policisté říkali, že na to bude muset čekat 3 dni (později se ukáže jako nesmysl) a protože já mám jízdenku již jen na jeden den a nemáme prostředky na pobyt obou v Sofii, tak mu dávám své rezervy a naše cesty se rozdělí. Ještě před tím ale čekání na jeho noční vlak do Sofie krátíme na pláži a prohlídkou města - zde zcela náhodně opět potkáváme skupinku Čechů, které jsme potkali v Melniku. Jejich průvodce po Bulharsku - selesián Martin, který nyní končí svojí 2letou misii v Bulharsku vyslechne naše problémy a mě nabídne přenocování s nimi v kostele (vlak na Ruse mi jede až druhý den), což je nabídka, která se v této situaci nedá odmítnout a velmi rád přijímám. Večer se rozloučím s Lukášem, který jede přes noc do Sofie a jdu hledat Martina s jeho skupinou, do restaurace na pobřeží, kde jsme si domluvili sraz. Jsem pozván na večeři (výborné ryby) a nocování v kostele je též komfortní.

14.den - Druhý den posnídám se svými novými známými, s díky přijímám jídlo, které mi dali na cestu a loučím se s nimi. Vlak do Ruse (hranice s Rumunskem) jede až v 14:45 a tak čas krátím na pláži opalováním, koupáním a později další prohlídkou města. Ve 14:45 odjíždí jediný přímý vlak z Burgasu na Ruse, kde vystupuji kolem půlnoci.

15.den - Zjišťuji, že pokud chci stihnout ráno z Bukureště vlak Pannonia (přímák do Prahy), musel bych jet vlakem, který má jedině lůžka a tím pádem za ně připlácet - na to nemám a tak čekám na první normální vlak, který jede až kolem 4h ráno. Seznamuji se s Kristýnou a Vaškem, kteří jedou také do Bukurešti a povídáním krátíme čekání. Cestováním oním vlakem byl zajímavý zážitek - bylo tam snad více pašovaného zboží než cestujících, kvůli čemuž stojíme v uličce, kde se přímo před námi dohadují skupiny pašeráků s celníky a úplatky jdou z ruky do ruky (i přes to vlak staví v Giurgiu, kde celníci několik pašeráků odvádějí - asi aby měli něco odpracováno i v papírech) - nás si naštěstí krom zběžné kontroly pasu nikdo nevšímá. V Bukurešti mi Pannonia ujela o půl hodiny a další vlak alespoň do Budapešti jede až po 16:00 (tj. přes 8h čekání!). Loučím se s K+V, kteří si jeli ještě prohlídnout některé rumunské hrady a zámky a jdu si prohlídnout Bukurešť. Jdu do centra a prohlížím vše možné od Čaušeskova megapaláce až po různé kostelíky, kterých je zde plno. Nalézám i Internetovou kavárnu (je sice trochu mimo,ale třeba se někomu hodí adresa: str. Lânăriei, Internet Caffe Archon nr.7) tak píšu domu a nakonec sedím v parku, dojídám zásoby jídla a poslouchám orchestr, který tu právě živě hraje. Noční cesta do Budapešti rychlíkem Dacia probíhá bez problémů a po 13ti hodinách vystupuji v 5:30 na nádraží Budapešť-Keléti.

16.den - Nejbližší vlak do Prahy jel v 6:05, avšak z nádraží Budapešť-Nyugati - půl hodina na přesun metrem mezi těmito nádražími (přestup na stanici Deák Tér) je asi minimum - do ECčka Comenius jsem nastoupil na poslední chvíli a za 7h jízdy jsem byl v Praze Holešovicích. Lukáš přijel také ten den asi o 4 hodiny později, čímž skončila tato cesta.