Pochod z Náchoda do Děčína

doba konání: 24.7. - 4.8.1998
účastníci: Lukáš Němeček , Petr Vodička
Fotky: Lukáš Němeček (no. 2,5,9,10,14). Ostatní já.
výrazná místa pochodu:
(podrobněji)
Náchod / Hronov / Broumovské stěny / Ostaš / Teplické skály / Žacléř / Krkonoše / Sněžka / pramen Labe / Harrachov / Jizerské hory / Jizerka / Hnojový dům / Lužické hory / zřícenina Raimund / Milštejn / Česko-saské Švýcarsko / Pravčická brána / Hřensko / Děčín

1.den - Pochod začal srazem na Hlavním Nádraží. Odtud jsme se 4 přetupama (kvůli záplavám) jeli do Náchoda, kam jsme dorazili kolem 16:00.
V Náchodě jsme se příliš dlouho nezdrželi a hned jsme se vydali do blízkého Hronova. Tady jsme začali přemýšlet, kde to pro dnešek zabodnem a skončili jsme na jedné loučce za Hronovským hřbitovem. Bylo tam ohniště a zřejmě tam už někdo i nocoval. Na chvíli jsme rozdělali oheň a se setměním jsme ulehli pod širákem.
Za zmínku stojí, že v Hronovském parku teče minerální voda a to ze dvou trubek. Jedna se jmenuje "Hronovka" a druhá "Prdlavka" (když jí na chvíli zacpete výtok a pak opět pustíte, tak teče s "charakteristickým zvukem"). Je z té vody mírně cítit sirovodík, ale na chuť je dobrá a tak jsme zde nabrali vodu na přenocování a do zásoby.
To že se v Hronově narodil Alois Jirásek je celkem známé a tak se o tom nebudu více rozepisovat.

2.den - Vstali jsme v 8:00, když šel kolem nějaký houbař. Vypadalo to na déšť, ale byla z toho jen 5minutová sprška a na cestu jsme šli již suší.
Od Hronova jsme si to namířili na vesnici Machov a odtud na Broumovské stěny. Zde jsme šli přes zajímavé uskupení Soví hrádek a další krásná skalní města. Naprosto skvělou vyhlídku nabízí Supí hnízdo odkud je dobře vidět Broumov. Naší cestu přes Broumovské stěny jsme ukončili u chaty Hvězda, kde jsme si dali pivo (Broumovský Opat), které celkem bodlo.
Poté jsme opustili Broumovské stěny a zamířili směrem na Ostaš.

< 1)Lukáš na jedne z Broumovskych skal.

Pod Ostaš jsme došli někdy v 20:30 a už jsme mysleli, že neseženeme nic pořádného na přespání, ale naštěstí pod Ostašem je skvělé podium (dříve sloužilo ke sledování norníků, při honění lišky v noře). Tady jsme tedy přespali se střechou nad hlavou a nemuseli jsme se obávat, že zmokneme. Později, již za tmy, k nám přišel jeden tremp z blízkého srubu a dal s námi řeč. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že toto podium se používá k nocování celkem běžně a že máme celkem kliku, protože minulou noc zde přespávalo asi 15 lidí (nějaký dětský tábor).


3.den - V 9:00 nás vzbudil ten tremp ze včerejšího večera. Řekl nám ještě pár tipů na cestu do Adršpašských skal a pak se s náma rozloučil. Šel taky někam směrem do Teplicko-Adršpašských skal.
Blízko podia směrem cestou na Ostaš pramení voda, takže jsme neměli žádné problémy s jejím doplněním.
Zbalili jsme si celkem pozdě a k poledni jsme se vydali směr Ostaš. U rozcestníku pod Ostašem je kemp, kde se dá za poplatek přenocovat (bylo tam plno a mi byli rádi že jsme si na dnešní noc sehnali to podium). Přímo nahoře na Ostaši je turistický okruh přes Skalní město, který se opět vrací do stejného místa. Netahali jsme se teda zbytečně s krosnama, a nechali jsme je ukryté ve smrčině u rozcestníku.
Skalní město na Ostaši je krásné a stojí za to si ho projít. Je tu pár skal, ketré jsou i pojmenované podle věcí kterým se podobají (podobně jako v T.-A. skalách) a také jsou zde vcelku zdařilé výhledy.

  
2) já na "Lokomotivě"
    3-4)Teplické skály   

Po prohlídce Ostaše jsme se šli do Teplice nad Metují a odtud do Teplických skal. Zde se platí vstupné 40Kč (pravděpodobně na údržbu skal) , ale mi jsme se vydali trochu oklikou po zelené značce na skálu jménem Lokomotiva - je zde výborný výhled na Teplické skály. Pak jsme šli dále po zelené a včas jsme odbočili po neznačené cestě , po které jsme de dostali na začátek nejzajímavější části Teplických skal. Prošli jsme si skalní město, kde je plno zajímavých skalních útvarů a stezek. Skalní město jsme opustili, cestou nabrali vodu z pramene a došli jsme na hranici tohoto parku, kde jsme na přilehlé louce u lesa našli ohniště. Byl večer a rozhodli jsme se že je to výborné místo na přespání. Se setměním jsme rozdělali oheň u kterého jsme byli dlouho do noci.
Seskupení Broumovské stěny, Ostaš a Teplicko-Adršpašské skály je celkem vhodné tak na týdení podrobnější čundr po těchto lokalitách, protože je to tu opravdu krásné.

4.den - Ráno bylo nádherné počasí. Asi v 11:00 jsme vyrazili směrem na obec Janovice, kde jsme udělali menší nákup a poté jsme si to po turistických stezkách namířili směrem na obec Petříkovice. Zde jsme vyšlapali naprosto příšernej kopec (málem mě to oddělalo) a došli na Jelení Vrch odkud je pěkný rozhled po okolí (je to vlastně součást Česko-Polské hranice).
Dál jsme pokračovali na obec Bernartice. U nějakých lidí jsme doplnili zásoby vody a také jsem si zatelefonoval domů, že jsem O.K. - dozvěděl jsem se že mají přijít deště. No už nebylo tak hezky jako ráno. Odtud jsme šli zanedbanou cestou do Žacléře a ve 20:00 jsme se utábořili na kraji lesa u cesty. S počasím to vypadlo opravdu špatně, a tak jsem rozdělal rychle stan. Sotva jsem to měl hotové tak se spustil pěkný slejvák a byla bouřka. Pršelo celou noc a já byl hodně rád, že jsem si ten stan vzal.

<   5) cesta z Bernartic do Žacléře (v pozadí jsou Železné hory)

        




5.den - Vstali jsme v 10:00. Ještě trochu mrholilo a kapalo ze stromů po noční bouřce. Lukášovi se ale podařilo rozdělat z toho mokrého dříví oheň (to má teda můj obdiv) a tak jsme se i trochu zahřáli teplým čajem. Přes poledne se opět vyjasnilo a mi šli do Žacléře, kde jsme se najedli a nakoupili nějaké zásoby.
Pak jsme šli po příjemné cestě okolo Rýchor do Albeřic (to jsme již byli v Krkonoších) - tato cesta je opravdu hezká. Poté jsme šli směrem na Malou Úpu až na Pomezní Boudy. Počasí se opět zhoršilo a mi trochu zmokli. V Krkonoších je celkem problém s přespáním (pokud nechcete přespat v nějaké z mnohých chat za nemalý poplatek).
Zítra jsme před sebou měli náročný pochod přes hřebeny a tak jsme se rozhodli, že nouzově přespíme na autobusové zastávce v centru Pomezních Bud. Před tím jsme se ale ještě stavili do jedné z místních restaurací, kde jsme plánovali trasu na zítřek. Spaní v autobusové budce bylo bez problémů, protože v noci nebylo v okolí ani živáčka.

6.den - Budík na hodinkách nás vzbudil v 6:00. Mrholilo a Sněžka byla schována v mracích. První autobus vyjíždí z Pomezních Bud v 7:00 a čekalo na něj dost lidí. Tou dobou jsme naštěstí už měli zabaleno a vlastně jsme vypadali jako že také čekáme na autobus. Poté co jsme se najedli jsme v 7:30 mohli klidně vyrazit ovšem z neviného mrholení se vyklubal pěkný déšť. Čekali jsme, zda nepřestane pršet. Naproti autobusové zastávce je naštěstí konzum, kde mezitím otevřeli a tak jsme si čekání "urychlovali" jedením čerstvého pečiva a čtením novin - co je ve světě vůbec nového.

  
Vyhlídky ze Sněžky:   6) Obří důl   7) Rozcestí u bývalé obří boudy   8) Svorová hora a Jelení hřbet

V 9:30 stále déšť neustával a protože jsme měli naplánovanou velmi dlouhou cestu, tak jsme se rozhodli, že půjdeme v dešti. V dešti jsme došli na chatu Jelenku a odtud začalo stoupání po nepříjemné kamenité cestě. Jak jsme, ale postupně stoupali na Svorovou horu tak déšť ubíval a přibývalo mlhy (to byly mraky). Poté co jsme vystoupili na Svorovou horu dokonce vysvitlo slunce a naskytl se nám nádherný pohled na Sněžku okolo, které se občas proháněly bílé (tj. neškodné) mraky. Pokračovali jsme přes Jelení hřbet a cestu jsme korunovali výstupem na Sněžku. Sněžka byla vlastně nejvyší bod našeho pochodu. Byl zde celkem vítr, teplota 9°C (je červenec) a nechutně mnoho turistů (podle řeči většinou ukřičení Němci, které sem vyvezla lanovka). Dali jsme si zde ale delší pauzu. Prohlédli jsme si okolí a viděli, že veškeré mraky, které se točili v přilehlích údolích vítr směřuje na autobusovou zastávku u Pomezních Bud. Kdyby jsme čekali na konec deště, tak bychom se asi nedočkali :-).

<< 9) mraky cestou na Sněžku
< 10) Sněžka z cesty Česko-Polského přátelství.





Ve 13:00 jsme pokračovali po cestě Česko-Polského přátelství. Je to krásná cesta po hřebenech. U Špindlerovky jsme si dali pauzu (před chatou jsou lavičky a stoly) a poté se vydali do kopce na Dívčí Kameny. Bohužel jsem si ale nějak špatně nazul botu a příšerně mě bolela pata - když jsem se na to na Dívčích Kamenech mrknul tak jsem jí měl pěkně oteklou a s puchýři. Ještě k tomu se opět začali stahovat mraky (příklad toho jak se na horách rychle mění počasí). Cesta pokračovala po chodníku z velkých kamenů okolo Vysokého Kola na Sněžné Jámy - tam jsem se doslova dobelhal a protože všude okolo byla mlha z mraků tak jsme ze Sněžných jam viděli maximálně obří chatu která se nachází v jejich blízkosti. Pokračovali jsme směrem k Labskému prameni (docházela nám voda). Cesta se naštěstí změnila z kamenitého chodníku, který byl pro mojí bolavou nohu pěkným utrpením, na krásně schůdnou a travnatou. Byl už podvečer a všude lehčí mlha, a kam až jsme v té mlze po těch holých hřebenech dohlédli neviděli jsme ani živáčka (natož turistu). Měli jsme dojem, že tam nahoře jsme už pouze my dva a tak jsme došli až k Labskému prameni.

< 11) U Labského pramene

U Labského pramene jsme nabrali vodu (byla trochu zelená, ale pít se dala a nic nám po ní nebylo). Já osobně jsem toho už měl pro dnešek dost, ovšem zde na vrcholkách jsme přenocovat nechtěli - ani to příliš dobře nejde- a tak jsme se vydali na 7km úmornou cestu (alespoň pro mě) směrem do Harrachova. Tam jsme došli prakticky se setměním v 21:00 úplně grogy a ještě k tomu začalo pršet. Naštěstí Lukáš našel před Harrachovem seník kde se nechalo přespat. No, nebylo to nic moc, ale po 36 km pochodu kdy jsme byli oba celkem vyřízení, jsem za něj byl celkem vděčnej.

7.den - Vzbudili jsme se asi v 10:00. Opět mrholilo. Po zbalení jsme se mrkli na nedaleké Mumlavské vodopády a poté jsme šli do Harrachova ,kde jsme se zotavili čerstvým jídlem. Vysvitlo slunce a my se rozhodli, že po včerejším záběru si dáme odpočinkovou chůzi do obceJizerky a tím se zvolna přesuneme z Krkonoš do Jizerských hor.
Cesta probíhala dobře i když mě ještě stále bolela ta noha. Před Jizerkama jsme, ale nevynechali naučnou stezku u kopce Bukovec, ze kterého je hezký výhled po okolí (hlavně na Jizerky). Lukáš na vrcholku tohohle kopce také zjistil, že na poslední zastávce zapomněl svůj klobouk a tak celý ten kopec opět seběhl a opět vyšplhal - 4km (klobouk naštěstí našel). Já jsem na něj počkal i s batohama přímo na vrcholku.

<< 12) Hnojový dům vyfocen ,jak řekl Lukáš, jako "Potěmkinův barák" jen zepředu
< 13) Pohled od Hnojového domu na místní dominantu - horu Bukovec





Oba jsme z médií už slyšeli o tkz. Hnojovém domě a to že jeho majitel zde nechá přespat náhodné turisty a čundráky. Řekli jsme si že to zkusíme a vyplatilo se. Majitel Hnojového domu pan Gustav Ginzel nás zde nechal bez problémů přespat. Byly zde ještě nějací jeho Němečtí známí a večer nám přednesl přes diapozitivy jeho poslední výpravu do Peru a And, kterou absolvoval loni. Byla to skvělá a zajímavá přednáška a také jsme se dozvěděli plno věcí o tomto domě. Bohužel starý nedávno vyhořel, ale toto je už nová stavba, ale i zde už byly vidět nejrůznější zajímavosti jako obří šišky a lžíce a také jsme si všimli, že Gustav Ginzel má dvoje náramkové hodinky - jedny z Japonským ciferníkem a druhé které jdou pozpátku.
Přespat se dá nahoře na matracích, kde jsme lehli a hned usli, jak jsme byli unavení - už dlouho jsem se tak skvěle nevyspal.

8.den - Výborně jsme se vyspali. V Jizerkách bylo nádherné počasí a tak jsem si udělal pár fotek, najedli jsme se a Gustavovi Ginzelovi jsme dali každý 50 Kč za přespání (snad ho to neurazilo, ale mnoho peněz jsme s sebou neměli).
Vydali jsme se po blízké naučné stezce, která vede proti proudu říčky Jizerky (tady už spíše potok). Ustí do ní mimo jiné též Safírový potok (jedna ze zastávek naučné stezky), kde jsme si dali menší pauzu. Safírový potok je význačný tím, že to bylo prakticky jediné místo, kde se v České Repubkice daly nalézt safíry, ale dnes je již prakticky vše vybrané. Lukáš jako zájemce o kameny samozřejmě hned v potoce začal hledat modré kamínky a já se šel mrknout po okolí. Asi po hodině hledání, kdy nic nenašel jsem to zkusil také a ejhle, hned jsem nalezl malý modrý kamínek - pěkné štěstí.

<  14) cesta po naučné stezce v Jizerkách

Poté jsme se vydali dále po naučné stezce (každému, kdo zde půjde, doporučuji) až jsme se dostali na turistickou stezku, která vede především po různých asfaltkách a betonových panelech jsme šli přes zdevastované Jizerské hory a v podvečer jsme došli k rozcestí u Dračí Stěny. Na místním tábořišti byli nějací lidé, se kterými jsme se dali i do řeči a mimo jiné jsme jim řekli že hodláme přespat poblíž u cesty, kde bylo jiné tábořiště (to se ukázalo později jako velké chyba).
Tábořiště to bylo celkem dobré a já pro jistotu ještě rozdělal stan. Ovšem po půlnoci kdy jsme již klidně spali na nás přišli Ti lidé z dolního tábořiště. Měli průkazy ochránců přírody a já ve své rozespalosti jim dal občanku (druhá chyba). Samozřejmě nám napařili pokutu za táboření v CHKO (spali jsme u cesty u již hotového tábořiště a asi 0,5 km od hranice CHKO). Dali nám na výběr, buď zaplatit pokutu (1000 Kč) nebo si to druhý den odpracovat s nimi na brigádě - tomu se říká pech.

9.den - Ráno jsme vstali (teda Lukáš už ani nespal) s tím, že si tu včerejší pokutu odpracujeme. Brigáda spočívala v tom ,že jsme pleli malé buky, které až dorostou se jako původní porost vysadí v Jizerských horách - no, alespoň jsme dělali něco dobrého pro přírodu. Odpoledne jsme měli té otročiny již dost a tak nám dali nějaké jídlo a mi vyrazili na další cestu. Mimochodem kdo chce něco udělat pro Jizerské hory, tak tyto akce se tam zřejmě pořádají každý rok.
Naše další cesta vedla přes okraj Liberce do Chrastavy - celkem nepěkné městečko. Odtud jsme se vydali cestou na Dlouhý kopec a k večeru jsme došli na zříceninu Raimund kde jsme se rozhodli přespat. Nevýhodou je že jsme zde nenalezli žádný zdroj pitné vody a tak šel Lukáš ke vzdálené studánce (naštěstí v okolí již kdysi byl a znal to tu tedy).
V noci mě probudil děsivý vítr a blesky od přicházející bouřky a tak jsme asi ve 3:00 stavěli zběsile stan. Nakonec k nám, ale došli pouze pozůstatky té bouřky a spadlo jen pár kapek.

10.den - Protože v noci nepršelo, ale pořádně foukalo, tak jsem měl dokonale suchý stan, takže jsem ho hned po probuzení radši rychle zbalil, pro případ kdyby ještě náhodou sprchlo.
Asi v 11:00 jsme se vydali na cestu přes Lužické hory, většinou lesy, které nejsou na rozdíl od těch Jizerských ještě tolik zdevastované. Prošli jsme obcí Petrovice a došli jsme do Mařenic kde jsme se stavili v hospodě.
K večeru jsme došli na Milštejn. Byli jsme zde již před 2 roky, a tak jsme věděli, že je zde ideální místo na přespání pod převisem s ohništěm a je zde i pramen. U ohniště bylo dokonce dříví, takže to nemělo chybu. Spaní pod převisem se ukázalo velmi vhodným, neboť v noci přišla hrozivá bouřka.

11.den - Když jsme ráno vstali, tak byla všude mlha a mokro, ale naštěstí již nepršelo. V této mlze jsme šli celý den takže to nebyla nic moc cesta, a hlavně jsme byli již také pořádně unaveni.
Prošli jsme Pavliným údolím, což je nádherný kus přírody a došli jsme do Jetřichovic. Opustili jsme Lužické hory a pozvolna přešli do poslední části našeho putování - Česko-saské švýcarsko. Šli jsme k několik km vzdálenému Dolskému mlýnu, ale k němu jsme již nedošli. Lukáš tu již kdysi byl a věděl, že u cesty je na skále tábořiště pod převisem, o kterém ví málokdo. Je z něj vidět na cestu, ale přitom má člověk soukromí. Voda navíc pramenila dole u potoka, takže jsme neměli problémy s jejím doplňováním.
S večerm konečně zmizela mlha. Udělali jsme si menší oheň a čajem se slivovicí jsme zapili poslední noc tohohle pochodu.

12.den - Vstali jsme brzy ráno. Zkoušel jsem experiment, se spouštěním batohu ze skály na laně, ale nedoporučuji. Odíral se o stěnu a byl akorát pořádně špinavý.

<  15) Labské pískovce cetou od Mezní Louky k Pravčické bráně

Došli jsme k Dolskému mlýnu a odtud přes vesnice Vysoká Lípa a Mezní Louka jsme si to mířili přímo na Pravčickou bránu. Byl to vlastně takový poslední význačnější bod naší cesty. Z důvodů mé silné únavy jsme tento kraj již neplánovli více procházet, ale je to zde nádherné a shodli jsme se na tom, že se sem ještě někdy určitě mrknem a prochodíme to pouze tady.
Cesta na Pravčickou bránu byla příjemná, ale přímo u ní to byl šok. Cestou od Hřenska sem proudilo plno lidí (hlavě různé rodinky a halasící Němci), za vstup do areálu Pravčické brány se platí vstupné (ne zcela zanedbatelných 40 Kč/osobu), za což se turista může podívat na pár rozledů, u kterých se střídají davy lidí. Na samotnou Pravčickou bránu je vstup zakázán (ani se nedivím - ta by se pod tím náporem turistů jistě brzy propadla). Vrcholem nevkusu je restaurace se slunečníkama přímo pod Pravčickou branou - no vládne zde prostě čirý turistický obchod. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se vyhnuli placení toho vstupného, protože za tohle se skutečně platit nevyplatí. Samotná Pravčická brána je krásný přírodní úkaz, který ovšem doplácí na svojí vyjímečnost.
Dále jsme šli po té frekventované cestě do Hřenska. Je to celkem hezké městečko, ale je na hranicích a tak jak to bývá, je zde plno stánkařů. Šli jsme po silnici na Děčín (strašně velkej provoz a později jsme zjistili že v kopci nad ní vede příjemná cesta) s tím, že dojdeme k převozu do Dolního Žlebu a odtud vlakem domů. Ovšem byli jsme nemile překvapeni, a to tím, že převoz asi před měsícem uzavřeli (v létě 1999 opět otevřen). Zbývala tedy jen ta hrozná silnice na Děčín po které jsme již jít nechtěli a tak jsme se jali stopovat. Asi po 10ti minutách nám zastavil nějaký mladý pár a dovezli nás přímo na Děčínské nádraží.
Vlak do Prahy jel asi za 10 minut a v Děčíně jsme tedy dlouho nepobyli...

Zpět na hlavní stránku.