Muntii Bucegi

Mapa pohoří Bucegi - je rozdělena na dvě části. Severní mapa a jižní mapa. Podle těchto map se dá jít velmi dobře. Jsou to nejnavštěvovanější hory a pokud chce někdo lepší mapu, tak by to neměl být problém koupit někde na místě.
Zdrželi jsme se tam tři dni (z toho dva jsme stoupali na Omul). Šli jsme od západu a než jsme došli na Omul, tak jsme nepotkali žádné turisty - ti se zdržují hlavně na východní straně, kam vedou lanovky a další "vymoženosti" civilizace.


Bucegi - citováno z knihy Karpatské hry

Bílé hory. Asi ti o nich mnoho nenapíšu, bratříčku. Byl jsem v nich dvakrát v rozmezí dvaceti let - změnily se. Byly to nádherné jihokarpatské hory, první, které jsem kdy spatřil, oslnivě bílé, s rostlinami a skalami, nad nimiž se srdce blaženě usmívalo. Přijeli jsme pod hory vlakem, na jehož střeše cestovali lidé jako ptáci na ráhnech dávných plachetnic a v němž se vznášela vůně, která mně zpřítomňuje staré Rumunsko, vůně prášku proti blechám. Stoupali jsme pak lesy, skalami, stále vzhůru k travnatým planinám, radostně poskakovali jako chtiví kozlíci: s jednou tenkou dekou. Pod jednou ze skal bydlel starý pastýř se dvěma osly. Stále jsme stoupali, marně se pokoušeli podojit polodivoké krávy. Slunce růžově zapadalo, pěnišníky kvetly krvavější barvou. Vápenec do daleka, skalní věže, průrvy, stěny. Pláně pokrývaly květy a na skále, sfinze a lebce podobné, vanul vichr, který nás rozdivočoval.
Nebyly to ani tehdy úplně liduprázdné hory, ale nevadilo nám to. Přišli jsme k Údolí vytí, pak i ke starému klášteru před jeskyní. Na bílé skále, motýlu podoben, šplhal, vznášel se a svá mládata krmil zedníček, neuvěřitelně krásný pták, kterého jsem viděl znovu až po letech nad Popovým jezerem v Pirinu. U jeskyně byly ikony a dřevěné malby se strašným pekla vylíčením. Jeskyni ozařovaly louče. Ujali se nás mniši, černí a vousatí, přespali jsme tehdy v bučedžském horském klášteře; trochu jsme se báli.
Pak jsem přijel podruhé, měl jsem si to ušetřit. Na hory vedly lanovky, vleky, silnice, dráty, na pastvinách stály hotely a i jakási - hřiště. Auta a lidé. Skalního stařečka jsem již neviděl.
Krásné hory plné vzácných rostlin a horolezeckých skal, ale toužíš-li po samotě, choď tam již jen v zimě.


Charakteristika pohoří Bucegi - dle Průvodce Olympia

Bucegi je nejznámějším a nejnavštěvovanějším rumunským pohořím. Leží při komunikační spojnici dvou významných měst - Bukurešti a Brašova. Je nejvyšším pohořím Východních Karpat (ve starší literatuře je zařazováno do Jižních Karpat), hřeben je protáhlý od severu k jihu na délku 25 km a dosahuje šířky 15 km. Na jihu přecházejí výběžky tohoto pohoří do karpatského předhůří, jihozápadní svahy spadají do údolí Brăteiul, které ho odděluje od pohoří Leaota, na západě a severozápadě je omezeno údolími Bran-Giuvala a Glăjerija. Na severovýchodě souvisí s masívem Diham, který se řadí do širšího systému pohoří Bucegi (odděleno sedlem Pichetu Roşu a údolím Cerbu), strmé východní srázy končí v údolí řeky Prahovy, za ním se zvedá pohoří Gîrbova (Baiul). Nejvyšším vrcholem a uzlovým bodem celého pohoří je hora Omul (2507 m), z níž vybíhají nejdůležitější hřebeny. Na jihovýchod, později na jih směřuje hlavní pásmo charakteru náhorní plošiny s rozsochami Obirsia (2405 m) a Costila(2489m). Na vrcholu Babele (2292 m) se hřbet dělí na dvě větve, na západní s vrcholy Cocora(2169 m), Lăptici(1872 m), Blana (1983 m), a východní s vrcholy Claia Mare (1852 m), Piatra Arsă (2044 m) a Vîrful cu Dor (2029 m). Těmito dvěma větvemi je sevřeno mělké údolí Izvorul Dorului. Hlavní hřbet leží mezi údolími řek Prahova a Ialomiţa. Protáhlý hřbet Strunga vybíhá z Omulu na jihozápad, ve svém dalším průběhu na jih je oddělen od východnějšího hlavního hřebene údolím řeky Ialomiţa a jeho výběžky spojují pohoří Bucegi s pohořím Leaota. Nejvyšší vrcholy jsou Doamnele (2483 m), Guţarul (2240 m), Bătrîna (2187 m), Deleanu (1904 m) a Lucăcilă (1686 m). Severní hřbety jsou kratší, avšak ostřejších tvarů. Z nich jmenujme Gauru (hora Scara 2421 m), Tigăneşti, Bucşoiu (2492 m) a Moraru (2357 m). Masív Diham navazuje na hřeben Bucşoiu, leží mezi údolími Cerbului a Rîşnoava, dosahuje nejvyšších výšek vrcholy Diham (1585 m), Căpătîna Porcului (1595 m) a Clăbucetul Baiului (1438 m), na severu souvisí s masívem Postăvarul.
Charakteristickým znakem reliéfu pohoří Bucegi je kontrast mezi strmými východními, ale i severními a západními svahy (horolezecké terény) a mírně zvlněnou náhorní rovinou hlavního hřbetu. Nejkrásnější pohledy na horské velikány proto nejsou z nejvyšších vrcholků, ale ze srázných okrajů plošiny a z hlubokých údolí.
Pohoří vyniká množstvím přírodních pozoruhodností a úkazů: přepestrým mineralogickým složením, botanickým bohatsvím. Prvním činitelem v němž je třeba hledat zdroj vytváření podivuhodného povrchového reliéfu, je různorodý stavební materiál. Základní horninou jsou sericitové břidlice, jež vytvářejí zejména severovíchodní svahy masívu a také jsou patrny při výtoku řeky Ialomiţa ze soutěsky Tătaru. Na povrchu je nejčastěji se vyskytující horninou vápnitý slepenec (konglomerát) - vápnitým tmelem pevně spojené úlomky pískovců, břidlic, vápenců a jiných materiálů. Tyto slepence vynikají vysokou propustností vody, která vede ke vzniku svérázných zvětralin (např. Babele). Západní, proti Branu položený svah, je tvořen lámavým a členitým vápencem, vytvářejícím charakteristický spádový reliéf (Hornului, Hornurile Strungi apod.). Ve východních částech pohoří převládají hodně rozrušené vápencové vrstvy s četnými žilami odlišných vápencových materiálů, které jsou v odborné literatuře nazývány Sinaia vrstvy. Údolí řeky Ialomiţa tvoří izolovaně stojící vápencový masív, v němž vodní tok vyhloubil řadu soutěsek a kotlin (Tătaru, Zănoaga a Orza), výmoly, zářezy a pukliny ve skalních stěnách dokumentují jejich složité utváření.
Ve čtvrtohorách byla severní část pohoří, zejména kolem Omu, pokryta ledovci, jejich pozůstatky jsou neckovité profily údolí, četné morény, jámy a trhliny. Dalším činitelem modelujícím horstvo jsou vody působící v různě propustných vrstvách, podél styčných ploch lze pozorovat četné prameny, vyvěračky a prosaky (např. v údolích Peleş, Urlatoarea, Jepilor). Vítr působící zejména na povrchové vrstvy, větrem unášená zrna hornin modelující a obrušující skaliska, vymílají vrstvy měkčích hornin a spolupůsobící s vodou při vzniku kuriózních útvarů (např. Babele a Sfinx).
V mohutných vápencovích formacích se nacházejí četné krasové útvary a jevy (jeskyně, soutěsky, závrty, odtokové rýhy, prohlubně, v nichž zůstává sníh ležet dlouho do léta). Krasové jeskyně Ialomiţa, Pusturicul, Tătaru a jiné jsou volně přístupné i navštěvované, i když dříve hojná krasová výzdoba je zničená.
Klima pohoří Bucegi jeví neobyčejnou rozmanitost a rozkolísanost, jak z hlediska plošného, tak i časového. Pro turisty jsou užitečné poznatky, že zde dochází k velmi náhlým a drastickým změnám počasí - i v nejparnějším létě může přijít vánice a teplota poklesnout pod bod mrazu. Vrcholové partie jsou často vystaveny silnému až bouřlivému větru. Srážkově nejbohatší je ze všech měsíců červenec, pro letní turistiku je nejpříhodnější druhá polovina srpna, září a mnohdy první polovina října, pro zimní sporty jsou vhodné březen a duben, v dolině Alba lze většinou lyžovat do června. Pro zimní pohyb v horách je nutné si uvědomit, že při novém sněhu a při oblevě jsou mnohá místa ohrožená lavinami, lavinové nebezpečí se však nevyhlašuje a ohrožené úseky se nevytyčují.
Květena v Bucegi je rovněž neobyčejně rozmanitá a pestrá, na mnoha místech se vyskytují doslova záplavy horských květů. Bylo zde zjištěno 1185 druhů rostlin, z nichž 68 % představuje karpatské endemity. Nejvíce rostou ve vrcholových partiích dolin a na strmých svazích, bezprostřední okolí turistických cest, zejména na náhorní plošině, bývá značně devastováno. V pohoří jsou zřízeny tři přírodní rezervace. Největší (5700 ha) zahrnuje v širokém půlkruhu od letoviska Sinaia až po sedlo Strunga strmé východní, severní a západní srázy pohoří. Další rezervace (300 ha) je v oblasti jeskyně Ialomiţa a třetí pak v soutěsce na hoře Zănoaga (250 ha). Předmětem ochrany je např. horská květena (alpská protěž, zvonce, hořce aj.), vzácné druhy borovic, modřín, z živočišstva pak kamzík a horské slípky.