Rumunsko 2000 - cesta po jihovýchodních Karpatech

doba konání: 23.8. - 7.9.2000
účastníci: Lukáš Němeček , Petr Vodička
výrazná místa pochodu:
(podrobněji)
Ártánd-Borş / Oradea / Brašov / Zărneşti / Piatra Craiului / Virful Ascutit / La Om / Peştera / Bran / Muntii Bucegi / Omul / Buşteni / Muntii Baiului - Girbova / Bratocea / Muntii Ciucaş / Muntii Siriu / Siriu / Nehoiu / Satu Mare / Petea / Nyíregyháza / Hidasnémeti / Košice

1.den - Vstávám v 6 hodin a v 9:00 nastupuju na vlak do Brna. Lukáš přistupuje v Kolíně. Vlak má značné zpoždění a do Brna přijíždíme na čas. Po 5-ti minutách čekání přijíždí Karpatský expres od CK Jedna. Za 400 Kč jsme si u nich koupili lístek na Rumunsko-Maďarskou hranici. Nazpátek z Rumunska se budeme muset již dostat na vlasní pěst.
Jedeme přes Bratislavu a Slovensko-Maďarskou hrnici přejíždíme v Rusovcích. Pak je nudná cesta přes celé Maďarsko. O půlnoci přijíždíme na hraniční přechod Ártánd-Borş.

2.den - Ručičky našich hodinek přesouváme o hodinu dopředu a rázem je 1:00. Přes přechod procházíme bez problémů a směňujeme peníze 1DM za 10200 Lei - stávají se z nás milionáři. Za hranicí čeká minibus (domluven s CK Jenda) a všechny nás odveze na nádraží v Oradei - za 1DM/osobu. Zde se každý kouká kdy mu jede vlak a celá skupina se trhá podle toho kdo kam jede. Do Brašova jedeme jen my dva. Čekáme na nádraží až do 6:30, kdy nám jede vlak. Kupujeme lístky na Accelerat do Zărneşti (městečko za Brašovem) a jedeme do Cluje. Zde máme hodinku času na přestup a tak si jdeme prohlédnout město. Zjišťujeme, že telefonní karta X, kterou u nás propaguje Český Telecom je v Rumunsku na nic, ale naštěstí se zde dá v automatu koupit Rumunská telefonní karta a z telefonního automatu se dá pohodlně dovolat do Čech.
Po prohlídce města nastupujeme do vlaku na Brašov. Tento vlak je Rapid a průvodčí chce nehorázný doplatek 155000 Lei. Odmítáme doplatek zaplatit a tak jsme na nejbližší zastávce vyhozeni z vlaku. - vysvětlení viz. problémy s Rumunskými vlaky.
Jsme v zapadlé díře jménem Cimpia Turzii a další vlak na Brašov jede až za 2 hodiny a je to opět Rapid - zaplatíme si tedy doplatek za tento vlak, ale již ve výši 62000 lei.
Další cesta proběhne již bez problémů a v 19:00 vystupujeme v Brašově. Voláme domů, že jsme OK a naproti Brašovskému nádraží si v nonstop obchodě s potravinami kupujene čerstvé pečivo-tkz. franzela.V 20:30 nastupujeme do lokálky na Zărneşti. Tam přijíždíme po neuvěřitelně loudavé cestě již za tmy v 21:30.
Po tmě jdeme zapadlým Rumunským městečkem na jeho konec, kde by měl být podle 25 let staré mapky kemp. K našemu překvapení jsme k němu celkem pohodlně došli. Byly tam asi 3 stany a dozvídáme se že se zde stanuje zdarma. Rychle postavíme stan a mladý Rumun z vedlejšího stanu nás zve k ohni. Popíjíme a snažíme se anglicky konverzovat. Příjemný večer, ale jsme dost unaveni (předchozí noc jsme toho moc nenaspali) a tak jdeme asi po hodince spát.

3.den - Městečko Zărneşti jsme si vybrali jako výchozí bod, jelikož je to asi nejlepší výchozí místo pro túry do pohoří Piatra Craiului. Ráno bylo krásné počasí, vedle stanů zurčel potok a my jsme začali balit věci abychom se vydali na cestu. Kemp ve kterém jsme stanovali se nachází vedle chaty Gura Râului (750 m.n.m.) - včera večer nám bylo řečeno že zde mají dobré a levné snídaně, ale nezkoušeli jsme to.
Mapka Piatra Craliului, kterou jsem si doma vytiskl se zdá býti dostatečnou a tak se asi v 11:00 vydáváme na cestu po červeném kříži. Procházíme velkými skalními soutěskami Prăpăsti Zărneştilor, které se nám později budou zdát celkem malé. Později obočujeme z červeného kříže a jdeme po svislém modrém pruhu - začíná stoupání. Zde také potkáváme první turisty s krosnama a k našemu překvapení to jsou Češi. Přešli si hlavní hřebem včera a prý je to tam nádherné. Dostali jsme ještě nějaká doporučení a pak si šli každý svou cestou - my stoupali, oni klesali.
Odpoledne jsme došli k chatě Cabana Carmatura (cca 1400m.n.m.). Trochu jsme si zde odpočinuli, občerstvili se a nabrali jsme každý 4 litry vody, protože hřeben je totálně bezvodý - pramen je asi 2min. cesty od chaty.
Pak jsme se vydali na finální výstup na hlavní hřeben - šli jsme po modrém trojúhelníku na Virful Ascutit (2136 m.n.m.). Je to někdy dost strmá cesta a je opravdu zajímavé, když na ní jde proti vám stádo krav.... V 18:00 se nám konečně podařilo vystoupit na vrchol kde se nachází celkem unikátní kopule na nouzové přespání - to byl náš dnešní cíl. Všude byli nádherné výhledy a po dnešním výstupu nás zítra čekal celodení pochod po hřebeni spojený s nádhernými výhledy - alespoň tak jsme si to představovali.
Těsně před setměním přišli ještě 2 rumuni, kteří s námi přespali v kopuli - jeden z nich uměl anglicky a tak jsme se jakžtakž dorozuměli - na zítřek měli stejný plán jako my. Ukázali nám kde se rozkládá pohoří Izer, Fagaraš a další. Taky jsme se dozvěděli, že Piatra Craiului znamená v překladu asi Královské Skály, což by celkem souhlasilo.
Po setmění bylo na straně kde je Brašov vidět plno světel, na straně kde jsou hory jako Fagaraš byla úplná tma.

4.den - Ráno mrholilo a byla mlha, že nebylo vidět na 20 metrů, natož nějaké famózní výhledy. Nakonec jsme se rozhodli, že se po hřebeni vydáme i přes toto mizerné počasí. Rozloučili jsme se s našimi spolunocležníky a vydali se na cestu (oni zřejmě raději sestoupili dolů). Cesta měla občas horolezecký ráz a jít jít v mlze, větru a mrholení opravdu nebylo příjemné - zvlášť, krdyž pod sebou člověk zahlídl propast mizící hluboko v mlze. Cestou jsme potkali další dva turisty, kteří měli stejně jako my náladu pod psa a odhadovali, že počasí se jen tak nezlepší.
Asi po 2 hodinách chůze jsme došli na nejvyšší vrchol Piatra Craiului - La Om (2259 m.n.m.). Původní plán pokračovat dále po hřebeni jsme zavrhli, protože je to prý dost obtížná cesta a nic by jsme z toho stejně neměli. Z La Omu, jsme tedy začali sestupovat opět dolů do údolí (úsek po suťovém poli byl obzvláště hnusný). Když jsme sestoupili na úroveň prvních stromů, tak jsme nevěřili vlastním očím - v mlze byl pouze celý hlavní hřeben P.Craiului a v dálce jsme viděli jiná pohoří na něž dokonce svítilo i slunce - to byla neuvěřitelná smůla, a my byli dost naštvaní, jelikož k takovéto unikátní hřebenovce se člověk jen tak nedostane.
Pokračovali jsme v sestupu. Došli jsme k útulni Grind (1620 m.n.m.) kde se dá přespat, ale tábořila tu nějaká skupinka Rumunů.
Nakonec jsme došli až do lesa pod La Omem a narazili jsme tu na nějakou louku s totemem. Byly tu prameny a rozhodli jsme tu pro tento den přenocovat.
V podvečer začalo pršet a pastevci kolem nás hnali krávy a za tmy !!! i ovce. Občas se tu toulali pastevečtí psi, ale jinak to bylo vcelku dobré tábořiště.

5.den - Dopoledne stále poprchávalo a nad La Omem se stále mrtvolně držela mlha. Při balení jsem si stačil trochu zničit stativ (naštěstí je stále funkční) a taky jsme potkali 2 rumunské turisty. Ptali se nás odkud jsme a když jsme řekli že z Čech tak jeden prohlásil: "Á Čechia, Poborsky a Jirži Némec" , přičemž naznačoval čutání do míče.
K poledni jsme vyšli směrem na Bran. Nejprve jsme došli do vesnice Peştera (v překladu Jeskyně). Vesnice dost rozprostřená a trvalo docela dlouho, než jsme došli na hlavní silnici, pokteré jsme se dostali do Branu.
Bran je takové zturizované městečko, které využívá pověsti o svém hradu na kterém prý přebýval hrabě Drákula (osobně pochybuji zda tento hrádek vůbec znal). Do skanzenu pod hradem pouštějí za 3000lei, prohlídka bude asi dražší. Motiv Drákuly se zde prodává snad na všem. Trochu jsme si vesnici prohlídli, v místním Drakula Marketu koupili chleba, odmítli nabídky na ubytování a za deště se vydali do hor. Začínají zde cesty do pohoří Muntii Bucegi. Šli jsme kousek za vesnici a v lese u cesty jsme rozdělali stan.

6.den - Muntii Bucegi jsou prý nejnavštěvovanější hory Rumunska. Naším cílem bylo vyjít na nejvyšší vrchol - Omul (2505 m.n.m.). Chtěli jsme si, ale hory trochu prohlédnout a tak jsme nešli nejkratší cestou, ale oklikou po červeném kříži.
Ráno ještě poprchávalo, ale postupně přestávalo. Také cesta začala brzy poměrně dost stoupat. Jdeme v klidu až docházíme k salaši na hranici lesa. Ptáme se na prameny a pastevec ukazuje směr ke skalám kam jsme chtěli jít.
Po dalším strmém výstupu se dostáváme do nádherného údolíčka obklopeného ze všech stran skalami. Lukáš říká že to tu vypadá jako v Dolomitech a rozhodneme se utábořit se zde. Vedou odtud dvě cesty - jedna strmá dolů po které jsme přišli a druhá ještě strmější nahoru jedním sedlem, která nás čeká zítra. Počasí se začíná vylepšovat a vypadá to dobře (Lukáš spí dokonce mimo stan pod širákem).

7.den - Ráno je nádherné počasí. V 9:00 jsme již na cestě. Po zčásti až horolezeckém výstupu sedlem se z "malého" údolí dostáváme do ještě většího údolí které je nad ním - na jeho konci se tyčí Omul. Na mnoha místech se zde drží sníh, protože vánice jsou zde prý běžné i v létě. Je ovšem tak hezky, že po těch sněhových políčkách chodíme v kraťasech. Nikam nespěcháme a na Omul vystoupáme až odpoledne. Potkáváme zde také první turisty na Bucegi a je jich celkem dost. Všichni sem totiž chodí z druhé strany po hřebeni na který vedou lanovky. Omul se tak stává jednou z nejnavštěvovanějších hor. Jsou zde pěkné výhledy a také nejvýše položená chata v Rumunsku. Do této chaty zajdeme a kupujeme si zde čaje na osvěžení, do kterých přiléváme slivovici. Lidi si zde běžně hodují své přinesené jídlo a tak sníme něco z našich zásob, uděláme ještě pár fotek a jdeme na další cestu.
Z Omulu jdeme rovnou dolů údolím po žluté značce. Je to dlouhé serpetinovité klesání a když dojdeme do lesa tak po červené odbočíme směrem na městečko Buşteni. V lese před městem rozděláváme stan a přespáváme tam.

8.den - Ráno jsme se zbalili a nasnídat jsme se již šli do Buşteni. Došli jsme na hlavní třídu, kde je plno obchodů - je to vlastně takové centrum. Nakoupili jsme tady nové zásoby jídla - já si koupil jakýsi divný sýr napěchovaný v nějakém ovčím žaludku (či co), ale chutnalo to výborně. Nakonec jsme se nacpali melounem a vydali se na prohídku města. Mají tu hezký kostela taky nějaký dům - památka Unesca, dále je tu taky zámeček.
Cestou okolo tohoto zámečku jsme Buşteni opustili a vydali se do dalších hor - Muntii Baiului - Girbova. V této části není toto pohoří prakticky turisticky navštěvované. Stoupali jsme na kopec Zamora - vede tam červený kříž. Díky Lukášově orientaci jsme se nakonec vymotali z lesa a dostali se na náhorní planiny - tam jsme vystoupali až v podvečer a potkávali jsme tam mnoho pastevců (a s nimi krávy, ovce a i koně). Po drobné přeháňce bylo nádherné počasí a z vrcholků byly výhledy na všechny strany. Na vrcholkách se také stratilo turistické značení a tak jsme šli po cestě po hlavním hřebeni. Večer jsme na jednom plácku na těchto planinách rozdělali stan a přenocovali.

9.den - Ráno je krásné slunečné počasí. Okukují nás pastevečtí psi a pastevci. Plánujeme, že by jsme chtěli dojít do sedla Bratocea. Jsme ale bez pořádné mapy a tak nemáme příliš odhad na vzdálenosti. Jdeme stále po hlavním hřebeni i když se tam cesta místy ztrácí. Kromě pastevců nepotkáváme jiné lidi. Jinak se zde všude možně něco pase a psi kteří to hlídají dokáží být někdy dost dotěrní (většinou stačí po nich hodit šutrem, ale tento den jsme uvažovali na jednoho použít i pepř,který Lukáš prozřetelně vzal - naštěstí si to ten pes s výpady rozmyslel).
K večeru jsme zmokli a došli do nějakého sedla. Nebylo to však sedlo Bratocea, jak jsme původně chtěli, ale byli jsme sotva na půli cesty k němu. Jelikož jsme byli zmoklí, tak jsme to tady pro dnešek rádi ukončili.

10.den - Ráno bylo opět hezky. Ze sedla kde jsme nocovali jsme vystoupali opět na hlavní hřeben a šli směrem k pohoří Ciucaş, tam kde jsme tušili přechod do něj - sedlo Bratocea - toto sedlo je totiž nejvyšší přechod do skalnaté (a nejatraktivnější) části pohoří Ciucaş a nám se nechtělo sestupovat někam do údolí. Díky Lukášově orientaci, radám pastevců a taky troše štěstí jsme z pohoří Baiului přešli nejvyšším sedlem na pohoří Bobu Mic, což už je součástí Ciucaşe. Tam jsme se opět vydrápali na hřeben a po hlavní cestě se vydali směrem ke skalám Ciucaşe, které byly již zdaleka vidět.
Šli jsme velmi dlouho a hrozilo, že nás zastihne tma za pochodu, a tak poté co jsme zašli do lesa jsme to na prvním plácku v lese pro dnešek ukončili. Lukáš se šel ještě mrknout kousek dál po cestě a vrátil se ze zprávou, že sedlo Bratocea je asi 15 minut chůze od nás. Šli jsme tedy správnou cestou.

11.den - Ráno byla mlha, že nebylo vidět na krok (jako před týdnem na Piatra Criului). Za tohoto počasí nemělo vůbec cenu se vydávat do skalního města Ciucaşe - jednak by jsme nic neviděli a ani by to nebylo bezpečné. Čekali jsme zda mlha přejde, ale nezmizela celý den. Lukáš se šel kousek po cestě podívat ale ze skal neviděl vůbec nic. Já jsem ze stanu vylezl až odpoledne.Kvůli té mlze jsme celý tento den strávili na jednom místě (ještě k tomu to nebylo nijak moc zvláštní tábořiště).
Zítřek už jsme ve stanu strávit nechtěli a tak jsme usínali s tím, že jestli se mlha do druhého dne nerozplyne, tak zítra do skalních měst Ciucaşe nejdeme a balíme to....

12.den - Počasí nám přálo. Po včerejší neuvěřitelné mlze, bylo ráno neuvěřitelně hezky a už od svítání pralo slunce. Vydali jsme se co nejrychleji na cestu. Po chvíli jsme dorazili (konečně) do sedla Bratocea. Opustili jsme tím tedy Ciucaş muntii Bobu a překročením silnice jsme vkročili do toho pravého Ciucaşe. Kousek po cestě za sedlem byl plácek kde stanovali nějací Rumuni a nedaleko byl i pramen.
Stoupali jsme směrem ke skalnímu útvaru Sfinga (Sfinx). Poté co se k němu vystoupá se jde až pod vrchol Ciucaş (1954 m.n.m.) prakticky po rovince - velmi příjemná cesta s různými výhledy jak na krajinu vzdálenou, tak na bližší skalní útvary.
Nakonec jsme se vydrápali i na nejvyšší horu Ciucaşe - Ciucaş. Bylo tam hezky (až na ty dva halekající Rumuny). Mezi skalami jsme se pak vydali k chatě jménem jak jinak než Cabana Ciucaş. Tady jsme poseděli a pojedli za dotírání psů, koček a koně. Pak jsme se vydali po červeném kříži ještě na druhý skalní masiv. Cestou se ukázalo jak se na horách mění počasí. Ranní krásné slunce zmizelo a přehnal se pře nás déšť s krupobitím. Po chvíli přišla mlha, která se ovšem hned rozfoukala a opět pražilo slunce. Když jsme byli na vrcholku a kochali se výhledy na vzdálený skalní masiv s horou Ciucaş, který jsme již překonali tak bylo nádherně. Když jsme ovšem pak opět setupovali, tak se přihnala taková bouřka, že by vůbec nebylo dobré, kdyby nás zastihla na vrcholku (no měli jsme kliku). Večer už bylo opět hezky. Sestoupili jsme k chatové osadě Poiana Stinei a na místních loukách jsme rozdělali stan a přespali tu.
Taková příhoda: Když jsme se místních ptali, kde je tady někde pramen tak nevěděli, ale pohotově nám dali láhev čerstvé minerálky a popřáli šťasnou cestu.

13.den - Tento den jsem již chtěl naše pochodování ukončit, ale Lukáš chtěl jít dál a tak jsem se nakonec rozhodl, že půjdu s ním. V plánu bylo ještě přejít pohoříčko Siriu a pak se dostat stopem do vesnice Lopatari, kde mají být zajímavé přírodní úkazy v podobě šlehajících plamenů ze země (hoří tam zemní plyn). Tábořili jsme vlastně v údolí mezi Ciucaşem a Siriu a tak jsme dalším výstupem přešli do Muntii Siriu.
Les po čase opět zmizel a my se ocitli opět na planinách. Ale po pastevcích už tu zbyly jen prázdné chtrče (buď už letos sončili nebo to tady je tak pusté permanentně). Turistické značení taky zmizelo a tak netrvalo dlouho a mírně jsme bloudili. Nakonec Lukáš našel v mapce kde jsme a zorientovali jsme se. Došli jsme do jednoho sedla a Lukáš chtěl vyjít na hlavní vrchol a pak dolů k silnici. Já chtěl ale jít pohodlnější ale delší cestou údolím. Po menší rozepři jsme nakonec šli údolím. Šli jsme přes vesnici Stearpa a pak směrem k silnici. Nálada odpovídala počasí, které se stále zhoršovalo až lilo. Cesta neměla konce, protože ještě ke vší smůle začali na místní říčce stavět přehradu, kterou jsme pěkně museli obcházet. Nakonec jsme k večeru došli až do vesnice Siriu, která byla pěkný kus cesty dál od původních plánů.
Nakonec jsme také za deště a stmívání postavili na kopci u této vesnice stan a přespali zde.

14.den - Ráno stále pršelo a nakonec jsme cestu na Lopatari zavrhli a rozhodli se pro návrat domů. Šli jsme na autobusovou zastávku v Siriu a vyptáváním jsme zjistili, že autobus na Brašov jede až v 15:30. Jel ale na druhou stranu do Nehoiu a tak jsme tam jeli. Když jsme ale našli v Nehoiu vlakové nádraží, tak jsme zjistili, že takhle se dostaneme do Brašova ještě dýl a dráž. Nakonec jsme čekali na ten autobus v 15:30 a jeli zpátky přes Siriu až do Brašova - autobus naštěstí končil u Brašovského nádraží a jeli jsme tam asi 2 hodinky.
Jako variantu pro návrat domů jsme zvolili cestu vlakem do Satu Mare, pak přes cípek Maďarska do Košic a odtud domů.
Noční vlak do Satu Mare jel v 23:00. Měli jsme čas, ale jelikož celý den neustále lilo tak jsme si nešli prohlídnout město, ale skončili jsme v nádražní restauraci, kde jsme si naslepo objednávali jídla. Taky jsme si nechali "vnutit" nějaké vyřezávané suvenýry - no památka na tuhle cestu.
Ve 23:00 jsme nasedli na vlak a vydali se na noční cestu, přes celé Rumunsko do pohraničního města Satu Mare.

15.den - Cesta nočním vlakem byla dost zmatená, nejprve jsme si mysleli, že si ani nesedneme. Když jsme konečně našli volná místa, tak nás na příští zastávce jiní lidé vyhodili - měli na ty místa místenky. Přesunuli jsme se do vedlejšího kupé, kde nás jelo asi šest. Cestou jsme zjistili, že i naše lístky jsou místenky a kupodivu, že sedíme ve správném kupé...
Mnoho jsme se nevyspali. Za svítání jsme dojeli do města Oradea (tady jsme začínali) - taky konečně přestalo pršet. Většina lidí zde vystoupila. Do Maďarska jsme mohli přejít i zde, ale měli jsme už koupené lístky a tak jsme jeli podél Rumunsko-Maďarské hranice až do Satu Mare kam jsme přijeli dopoledne.
Na hranici je to několik kilometrů a přemýšleli jsme o taxíku, kterých je na nádraží dost, ale chtěl 10DM. Zdálo se nám to dost a rozhodli jsme se jít pěšky. Udržovali jsme přibližně západní směr, až jsme došli na místní tržiště - chtěli, jsme si tu koupit nějaké sýry za zbylé lei, ale neměli ty co jsme chtěli a tak jsme si koupili alespoň meloun a šli dál. Došli jsme na hlavní silnici, která vede k hraničnímu přechodu Petea a po chvíli chůze jsem si všiml autobusové zastávky a k našemu štěstí jel autobus na Peteu asi za pět minut. Cesta nás stála asi 1DM/osobu a jelo se zajímavým autobusem s pokladnou a pokladní uprostřed. Autobus končil přímo u celnice což nás potěšilo. Za poslední lei jsem koupil pivo, zapili jsme naší cestu a pak jsme přešli hranice do Maďarska - bylo to trochu se zmatkováním ale povedlo se (nemohli jsme najít směnárnu a Rumunskému celníkovi se nezdála moje fotka v pasu, která se trochu odchlipovala).
Udělalo se dost hezké počasí a tak jsme hned za celnicí vlezli do jabloňového sadu, odpočívali, jedli ten meloun (byl to pěkně bídnej meloun) a přemýšleli co dál. Nejbližší Maďarská vesnice byla pár kilometrů vzdálená. Převlíkli jsme se tedy do čistého, a vydali se po silnici pomalu pěšky, přičemž jsme zkoušeli stopovat. Nikdo nám nezastavoval ale asi po půl hodince jel směrem od hranic autobus. Zkusil jsem ho stopnout a on skutečně zastavil (no proč ne, řidič si chtěl vydělat). Maďarština je hrozná řeč a domlouvat se s maďary ještě horší (za celou cestu Maďarskem jsme nenarazili na nikoho, kdo by umněl třeba anglicky nebo alespoň česky :-))). S mapou v ruce jsme se dozvěděli kam vlastně jedeme a autobusák nás hodil na jeho konečnou do města Fehérgyarmat. Z náznaků poznal že chceme do nějakého většího města s železnicí a tak nám na konečné ukázal, kde jede ten správný autobus. Asi po čtvrt hodince čekání jsme přestoupili do komfortního, klimatizovaného autobusu (celkem změna oproti těm co jsme jeli doposud) a zakoupili si lístky. Jeli jsme přes město Mátészalka do Nyíregyházy - což je už celkem velké město. Konečná byla blízko železničního nádraží. Spojení na Košice jelo asi za hodinu a nejprve jsme jeli do Miskolce (přes Tokaj). Tam jsme hned přestoupili na vlak do Hidasnémeti, což je Maďarsko-Slovenský přechod a sem jsme měli také lístky. Již za tmy jsme tam dojeli a byl tam připraven hned vlak do Košic a tak jsme do něj hned přestoupili, s tím že lístky se koupí ve vlaku a libovali si jak to jde bez hraničních vlakových poplatků.

< Parní lokomotiva na nádraží v Tokaji - Větší nádraží v Maďarsku, kterými jsme projížděli, jsou zdobeny právě takovýmito lokomotivami - celkem dobré využití.


Konečně jsme byli na Slovensku a po několika dnech jsme zase lidem rozumněli co říkají. Když k nám přišel průvodčí a mi si chtěli koupit lístky, tak jsme se dozvěděli, že jestli to bude z Hidasnémeti tak to bude s 600 korunovým doplatkem za přejezd hranice. To jsme zaplatit nechtěli a tak jsme ho ukecali ať nám to napíše z první Slovenské stanice. Slitoval se za což jsme mu velmi vděční a vyšlo nás to na 20 Kč - to byl taky problém, měli jsme u sebe už asi 5 měn, ale slovenské koruny jsme si vyměnit ještě nestačili - naštěstí si vzal v pohodě české koruny.
Cesta do Košic to již byla krátká a přijeli jsme tam v 21:00. V 21:15 už jel vlak na Prahu. Lukáš se ještě rozhodl podívat na den do Slovenského krasu a tak jsem jel z Košic do Prahy sám. Měl jsem 15 minut na sněnění peněz, koupi lístku a najití vhodného kupé. Rozloučil jsem se s Lukášem a vydal se na další noční cestu vlakem.
Musím říct že ta cesta ze Satu Mare byla sice s asi 5-ti přestupy, ale šlo to jak po másle - měli jsme docela dost štěstí.
Cesta do Prahy již byla klidná.
O půlnoci jsme překročili hranice do Česka.

16.den - V Praze jsem byl v 8 hodin ráno - byl to vcelku rychlý spoj. Už jsem se těšil domů na odpočinek. Lukáš se bez problémů vrátil o den později.

Zpět na hlavní stránku.