Muntii Siriu


Mapka pohoří Siriu - sice je to už celkem nekvalitní xerox, ale celkem dobře se hodí.
Byli jsme zde jen jeden den. Byl začátek září, pastevecké chaty byly prázdné a nepotkali jsme tu ani živáčka. Nešli jsme přes nejvyšší vrchol Bocirnea, ale sedlem pod ní jsme údolní cestou šli směrem k vesnici Stearpa - zde jsme také potkali první lidi v těhle horách (ale to už je těžká údolní nížina). Odtud jsme chtěli dojít až k silnici směrem na východ. Ovšem na řece nad vesnicí Siriu se staví přehrada a cesta ze Stearpy je odkloněna a došli jsme po ní až do vesnice Siriu (celkem zacházka). Ze Siriu jsme jeli autobusem asi v 15:30 do Brašova - je to asi jediný autobus tímto směrem za den. Směrem na Nehoiu jezdí častěji.


Siriu - citace z knihy Karpatské hry

Buzauské hory. Líná řeka Buzău je obtéká ze tří stran. Jedno z mnoha pohoří, kde jsme kromě pastýřů nepotkali člověka. Psí chatrče, u ovčích stezek rostou zelené olše. Čisté studánky pod travnatými hřebeny, les se střídá s pastvinou, pastvina s mlhou. Úval mezi tatarským a sirijským hřebenem pokrývá divoký les: zčásti rozlehlá, nad hlavu zarostlá paseka, zčásti bukové houštiny tak husté, že prosekaná stezka se podobá tunelu. V nich miliardy mšic. Nelze odbočit, a tak se v blátě stezky postupně otiskují: večerní kopýtka ovcí, na ně obrovské noční medvědí tlapy, na ně klademe svá jitřní chodidla my. Hromada medvědího trusu pokrývá celou šíři stezky. Po medvědích stopách vylézáme strminou na sirijské pláně, tam je podivuhodně pěkně. Trávy a náhorní smrčiny pak smrky přestávají, vládnou trávy přicházíme do rozlehlé Brány vichrů. Pod ní leží Suché jezero, je na něj islandský pohled. O kousek dál černě stříbřité Supí jezero. Den jsme skončili hluboko pod ním v hedvábné jedlové hučině, suché a světlé. Obrovské stromy, prudký potok s kamennými splazy, nevídané obří houby. Pralesní tábořiště, pálíme celé kmeny. Hory jsme opustili tam, kde čirá sirijská řeka ústí do Buzău, líné řeky. Tam začínají horké valašské kraje. Odtud jsme zamířili do nepříliš vzdálených bahenních říší, k bahenním sopkám.
Nenech si ujít ten zvláštní kout světa, bratříčku! Na suchopárech u obce Pîcle se v dálce pomalu kývají naftová čerpadla, jako když čápi klovou; již neruší, patří za léta do kraje. Uprostřed pustých úhorů náhle jiná planeta: šedé, jemné hmoty se vzdouvají a pulzují na vrcholech bahenních kuželů. Bahno vystřikuje, vytéká, tuhne, puká. Desítky bahenních jezer, proudů, kráterů, dna nedosáhneš. Tam tepe hahenní život. Všechno je barevné a bizarní. Slaná rostlina nitrárie roste v Rumunsku jenom tady. V dálce vlají stepní kavyly a vzduch nad krajem se chvěje vedrem.