Groulův deník (Rumunsko 2003)


2.8.2003 - sobota: Setkání s ostatními členy Rumunské expedice je naplánováno na osmou hodinu ranní v prostorách pražského Holešovického nádraží. Pročeš musim vstávat kolem pátý ráno, abych chytil spojení na Prahu a přijel tak v čas.

Samozřejmě, že sem na místě setkání první.

Ale to je bohužel úděl dojíždějících, zatímco ti kdož bydlí v těsném okolí přichází na poslední chvíli.

Vzácně mi to připomíná spolužáka z gymnplu, ačkoli bydlel přímo před budovou školy, na vyučování přicházal s železnou pravidelností až po zvonění.

Skvostné.

Ve vlaku do Budapešti hrajeme velekvalitní hry typu: dej mezi čtyři čtyřky znamínka tak, aby byl výsledek dvacet, a maminka koupila pěti dětem pět rohlíčků a dala je do pytlíčku, doma pak každému z dětí předala jeden rohlíček a přesto zůstal jeden rohlíček v pytlíčku (jak je to možné), a tak všelijak si krátíme dlouhou chvíli.

V Budapešti sme kolem půl čtvrtý. Nebo tak nějak.

Vlak do Rumunka jede ve 20:20, z úplně jinýho nádraží.

30 minutová procházka Budapeští mě příjemně překvapila. Myslel sem si totiž, že v Maďarsku jedí červi, spěj v kanálech a smrděj potem a močí a oni naopak jedí v restauracích, spěj v bytech, voněj všelijakejma vonítkama a děvčata tam maj přinejmenším stejně kvalitní břišní svaly jako u nás.

Zajímavé.

Transbalkánským expresem se přesouváme do Rumunské Craiovy. Kam přijíždíme někdy kolem devátý ráno.

Jediný co si z vlaku pamatuju je rozhovor Vody a rumunského pohraničníka o velikosti finančního obnosu.

Pohraničník:"What about money, have you?"

Voda:"100 dollars", odpovědí mu byl pohraničníkův debilní pohled a tak pro zachránění situace dodává,"per person!".

Pohraničník:"100 dollars per person?", a vrhl na Vodu další debilní pohled,"how long will you be in Romania?"

Voda:"three days!", já se začínám pomalu usmívat a pohraničník praví:"you must have 100 dollars per day in Romania!"

To už se směju skoro nahlas. Asi chce aby sme vykoupili celý Rumunsko.

Zmrd jeden.

3.8.2003 - neděle: Někdy v noci po rozhovoru s pohraničníkem sme překročili časový pásmo. A ani to nedrnclo.

V devět přijíždíme do Craiovy.

Špína, smrad, cikáni.

První Rumunský zážitek.

Oproti Madarsku neuvěřitelnej skok.

Slečna ve směnárně nejen že neumí anglicky, vypadá to že neumí ani Rumunsky a nakonec pojímáme podezření, že je chluchoněmá. Výsledkem finanční operace přeměny dolarů a euro peněz na místní lei je okradení Lukáše o padesát peněz. 500 000 Rumunských peněz, 
skvostná ukázka zoufalé životní situace a obrovský inflace...

Rázem sme všichni milionáři, neb v Rumunsku je přenádherný kurs 20 dolarů je za 644 000 Lei. Tedy 10 000 Lei je deset českých peněz.

HeHe.

Tři a půl hodiny čekáme na vlakový spojení do Ramnicu Valcea (čte se Rymnyku Vylča, nad prvním písmenkem 'A' v obou slovech je jakási podivná stříška, která značí, že nejde o písmeno 'A', nýbrž o písmenko 'Y', vzhledem k tomu, že nevim kde na český klávesnici tyhle paznaky najdu budu psát všechny písmenka bez podivných stříšek, a prapodivných ocásků, to jen aby mi potom zase nepsal Voda, že je to blbě napsaný...)

Necelejch 150 kilometrů zvládá místní osobák za tři hodiny a kousek. A vysněné město je tu. Hurá vystupovat. A to je další Rumunská zajímavost, sotva vlak zastaví všichni se hrnou dovnitř hlava nehlava, voko nevoko, zuby nezuby. Jakási stařena zlověstně mává holí, šklebí se na mě, cení jediný svůj zub a hrne se do vlaku ačkoli já 80 kilovej mazlíček a Gemma Turist 75S 26 kg máme silně navrch.

Nakonec musíme před rozlíceným Rumunským davem vyházet batohy z oken.

Zkurvený Rumuni.

Později sem se od Vody dozvěděl, že to byli cikáni. Nechápu jak je od sebe dokáže rozeznat. Myslim Rumuny od cikánů.

Ovšem nutno podotknout, že po čtrnácti denním pobytu to už umim taky, ale to hodně předbíhám...

Kolem sedmí večer přejíždíme posledním spojem, tentokrát busem, do vesničky Costesti. Autobusy sou oproti vlakum v neuvěřitelným pořádku, funguje klimatizace, a neplatí swe za batohy.

Z Costesti je to asi 5 kiláků do vísky Bistrita. Lukáš s Michalem nasazují neuvěřitelné tempo a vyrážejí vstříc dálavám (jak se ukázalo později neuvěřitelné tempo jim vydrželo celý Rumunský pobyt), zatímco já a Voda si na pohodu vykráčujeme (nutno podotknout, že taky celý Rumunský pobyt).

Zastavuje nám okolojedoucí auto a v něm dvě ženy. Belgičanky, berou nás všechny čtyři i s batohama k Bistritskému klásteru.

Okolo hrající si Rumunské děti při pohledu na naše olbřímí zavazadla napřahují ruce, ošahávají nás a požadují peníze.

Posíláme je do prdele.

Tak jdou.

Místo na spaní nakonec vyhrává neuvěřitelně romantická soutěska s protékajícím potůčkem.

Tak se aspoň konečně můžu pořádně umejt.

Ve 22:30 přijíždí nějaký auto, zhasíná světla a stojí. Máme strach co se děje a bojíme se, že nás hned druhej den pobytu někdo okradne, zabije, nebo aspoň znásilní do káďáku.

Bereme čelovky a vyrážíme na průzkum.

Myslim, že ta milující se dvojice v odstavený Dacii měla ještě vetší strach než před tim my. Já osobně, kdyby mi okolo auta chodili tři podivný individua se světýlkama na hlavě, bych se posral.

Oni se možná posrali taky.

4.8.2003 - pondělí: Odcházíme s Vodou na průzkum skalní soutěsky. Vede tu totiž taková podivná prašná cesta a pořád po ní někdo někam jezdí. obrovskej vstupní portál do jakýsi jeskyně ve skalní 
soutezce, ten človíček dole je Voda... Kus proti proudu potoka nacházíme v prudkym svahu olbřímý jeskyni s neuvěřitelně grandióznim vstupním portálem.

Voda mi vrazil tyčky a kolíky od stanu. Začínám bágl milovat.

Na vedlejší hřeben pohoří Capatini (Buila) je to asi šest hodin furt do kopce, ale ty pozdější rozhledy fakt stojej za to.

V jedný salaši Voda vyžebral od místní pastevecký dvojice asi kilo brynzy (sorry, nevim jaký se tam píše 'i,y'), a nic za to nechtěli. Tak sem jim po Vodovi poslal pytlík Bon-parů.

Snad sme je neurazili.

Stavíme stany na pastvině ve vejšce kolem 1600 metrů nad mořem. Fouká neuveřitelně silnej vítr. Sedíme ve stanu, pojídáme potraviny.

V rámci zlepšení fyzické kondice podnikám sprint na blíže neurčenou vzdálenost, vítr mi totiž uzmul závětří od vařiče a hnal ho neuvěřitelnou rychlostí na vrchol hřebenu.

Totálně zničenej, udejchanej a rozlícenej ho asi po 200 metrech znovu získávám.

První moje výhra nad nepřízní počasí, Lukáš Němečků už totiž prohrál s větrem bitvu o igelitovou tašku s blíže neurčeným obsahem.

5.8.2003 - úterý: Chce se mi ležet, koukat do údolí a nic nedělat. Pak přichází asi třicetihlavé stádo krav s několika býky a už se mi lenošit nechce. otravný stádo krav a 
býku, z nichž hned několik se pokoušelo Michalovi sežrat z báglu aspoň svetr

Krávy sou neuvěřitelně drzí a voprsklý, lezou nám do báglů a načumujou do stanu. Nakonec musí jeden z nás hlídkovat s klackem, aby si ostatní mohli v klidu zabalit.

Klacek je vůbec do Rumunskejch hor neodmyslitelný pomocník, nejen, že se o něj lze ve chvílích nejtěžších opřít, dá se s ním podrbat na zádech tam kam si člověk normálně nedosáhne, krávy při pohledu na klacek odcházejí o kousek dál a dokonce i hlídací pastevečtí psi mají před klackem patřičný a potřebný respekt.

Pročeš si nesu asi dvoumetrovej klacek a romanticky sem ho pojmenoval 'Berla mrazilka'.

Pak přichází neuvěřitelně exponovanej skalní úsek mezi vrcholy vf. Vioreanu (1866) a vf. Vinturarita (1885), lezení po kolmý skále s přichycováním se okolo rostoucí kleče, slézání 80 stupňovýho travnatýho svahu a brodění dvoumetrovou klečí a 'Berla Mrazilka' byla navždy nemilosrdně zahozena do hlubiny.

Jít tohle v děšti tak dopadnem jak jakási Rumunká čtveřice v roce 1996, na jejichž počest je na jednom obzvlášť exponováném místě umístěn ocelový kříž.

Neumíme rumunsky a tak nevíme co se jim stalo, ale vzhledem k tomu kříži to asi nebude nic veselýho.

Značená turistická cesta (červené kolečko) nás již začíná značně srát, pročeš se pouštíme do brodění lesního porostu kamsi do údolí na vlastní pěst.

Díky neuvěřitelné Michalově orientaci nalezáme obzvlášť skvělý místo na nocleh.

A díky Vodově spálení, bolesti hlavy, nohou a zvracení si můžeme ono supr místo vychutnat noci dvě.

HeHe.

6.8.2003 - středa: Ráno Voda vypije litr čaje, aby jej zase v zápětí vyzvracel. Voda si pořídil 
vkusné horské opálení a je na něj patřičně hrdý...

Je spálenej jako rak, bolí ho hlava a má zimnici.

Proto zůstáváme na tomto místě ještě jednu noc. Snad to bude zejtra dobrý.

Já sem liška podšitá a uzmul sem Vodovi jeho knihu od Terryho Pratcheta a do večera ji v pohodě přečet.

Takovej sem já.

Večer těsně po ulehnutí do spacáčků se Michal přiznává k tomu, že i jemu neni dvakrát dobře. Zimnice už na něj dolehla a náběh na blitíčko taky.

Naproti tomu Vodovi celodenní polehávání udělalo dobře a už zase vesel vtipkuje, ať si Michal udělá zkoušku čajem.

7.8.2003 - čtvrtek: Je to dobrý. Michalova zkouška čajem prošla bez problémů. Stejně jako Vodu jej trápí akorát průjem.

K velký změně ovšem došlo u mě. Průjem je tu, náběh na blitíčko taky, únava obrovská, neuvěřitelně mě bolej nohy, oči a nevim z čeho.

Připisujem to tý brynze.

1,5 hodinovej pochod z kopce do kaňonu řeky Cheiy mi dává neuvěřitelně zabrat. K tomu mám převeliký štestí a dvakrát sem šlápnul do vosího hnízda. Za což sem byl vosami odměněn k několika pěkným štípnutím do nohou.

Bylo jich asi osum, ale přesnej počet fakt nevim.

Tak kráčim jako kokot, čumim do země a při sebemenším náznaku pohybu v trávě upadám do paniky z dalšího vosího štípnutí.

Voda, Lukáš a Michal odcházejí na průzkum nejdivočejší a nejužší rumunský soutěsky. Voda se po hodině vrací (neni ještě uplně v pohodě). Aspoň mi dělá společnost, já se válim celej den na karimatce, je mi na blití, seru každejch deset minut nějakou podovně páchnoucí tekutinu a fakt se necejtim dobře.

Je 18:54 a Voda se vydal hledat kluky. Odešli kolem dvanáctý a slíbili že do 16 hodin budou zpátky. Máme o ně docela strach.

19:20 kluci přišli i s Vodou. A já upadám do spánku...

8.8.2003 - pátek: Spánek je spásonosný. Pocit na blití je pryč, bolest břicha taky, oči už sou v pohodě a nohy se daly dohromady.

Sračka zůstává.

Jak pravil Michal po návratu ze záchodu:"Stav nezměněn!" pohled na prašnou 
silnici zakusující se ho skalního hřebene...

Konečně můžeme zase někam popojít. Namířeno máme na hlavní hřeben pohoří Capatini.

Jediný co sem si z tohohle dne večer zapsal do deníku je věta FURT DO KOPCE...

Tak nevim.

Co vim je to, že uléháme vedle jakýsi salaše a na dosleh nějaký útulny v níž pořvává přiopilá skupinka Rumunů a velmi se snažíme, aby nás nezmerčili.

9.8.2003 - sobota: Nejkreténštější den výpravy.

Zatim.

Ve 12:30 vyrážíme sestupovou cestou z hlavního hřebene Capatini, to je v pohodě. Po cestě vidíme pasoucí se selátka, topící se žáby.

Pak přichází Lukáš s tím, že musíme po támhle tý cestě. Má to být žlutý pruh a hřebenovka někam do údolí. Nutno podotknout, že je to jedna z těch cest o kterých Ivet říká:"To je ta cesta, kterou vidí akorát muži."

Tuhle sem neviděl ani já.

Postup terénem spočívá v neustálym brodění se lesem, prostupováním křovin a neustálým drápáním se do kopce, aby sme na druhý straně mohli zase sejít z kopce dolů.

K tomu všemu přichází bouřka.

Voda se málem posral, když do stromu nad náma téměř udeřil blesk. Blesk tedy udeřil ne do stromu, ani ne do nás, ale ohlušující rána z hromu, která přišla téměř okamžitě po světelnym efektu blesku dává tušit, jak se bouře daleko.

Než stačim na sebe navlíknout všechny ty TEXy, naprší mi do báglu, i do bot.

Skvostné.

Jak rychle bouře přišla, tak zase odchází a můžeme pokračovat v brodění zarostlým lesem.

V deset večer za svitu čelovek docházíme na jakousi kamenitou vozovou cestu. Kde bez večeře (nemam ani hlad) čumim do tří do tmy (nemůžu usnout).

S Vodou sme se shodli na tom, že za nápad o přechodu tohoto hřebene dostane Lukáš cenu za přehmat roku a z rozeběhu kopačku do koulí.

10.8.2003 - neděle: Začínají první nesváry ve skupině. Já i Voda máme takovej ten hloupej pocit, že sme spíše než členové skupiny jenom hloupě trpěni. Cokoli řekneme je špatně a nestojí to ani za větu:"To je blbost", pouze je to ze strany Lukáše a Michala hloupě přecházeno.

Příde mi jako dobrej nápad to vyřknout nahlas a zeptat se kluků co si o tom myslí.

Dvě piva značky URSUS v jistém motorestu mi pomáhájí v prvních komunikačních nesnázích. Nutno podotknout, že po tomto rozhovoru mám pocit výrazně lepší, kominikace mezi námi je úplně jiná a i o našich návrzích na další vývoj cesty je diskutováno.

Líná huba, holí neštěstí. A je to tak.

Lukáš ustupuje od přechodu pohoří Cozia a je přijat Vodův návrh na přechod pohoří Iezer-Papuša. K tomu je ovšem potřeba nějako se dopravit do Ramnicu Valcea.

Kráčíme po nějaký asfaltce do nejbližšího městečka. Zjistili sme totiž, že se odtud jinak než po svejch nedostanem, je neděle, žadnej autobus nejede a stopem nás nikdo nechce vzít. K lepšímu prožitku z cesty mi zase vyskákala ta moje úžasná alergienevimnacosoustavněměseroucípupínky a tak je prožitek skutečně intenzivnější.

Po návštěvě jakéhosi kostela v němž všichni ti černě oháknutí zoufalci prodávají úplně všechno co se prodat dá, od svíček až po nějaký papírky, odjíždíme neuvěřitelně nevyvětranym autobusem do Ramnicu.

V autobuse nefunguje klimatizace (prej tu ani neni) nemůže se otevřít okno, neboť jisté dvouleté děťátko jakési Rumunské krávy by mohlo pojít na nastydnutí.

Nakonec jí málem pošlo na přehřátí.

Ale fakt.

V Ramnicu zjišťujem, že poslední autobus odjel před hodinou a další jede zejtra v osum.

Máme na vybranou a nakonec odjíždíme rumunským taxíkem, za cenu 500 000 Lei do 80 kilometrů vzdálený vesnice Slatina. rumunský taxikář ve svém 
'voze' po dojezdu do největší prdele světa.....

Fakt je, že nás taxikář chtěl nejdřív zavést do úplně jiný Slatiny, úplně jinde v Rumunsku, ale všichni sme mu společnými silami přece jenom nakonec vysvětlili, že chceme tam kam chceme.

Asfaltová cesta postupně přechází v kamenitou prašnou, až mizí docela. Voda vyřkne:"Stop!". Taxikář zastavuje v černočerném lese. Dostává 500 000 Lei a v devět večer odjíždí na dvouhodinovou pouť zpátky do Ramnicu.

HeHe

Jak pravil Voda:"Tohle byla moje nejdelší cesta taxíkem!", a po zamyšlení dodává,"a asi ještě dlouho bude...!!"

11.8.2003 - pondělí: Den začíná nákupem ve vesnici. Voda zakupuje další kostku toho jejich sejra po kterym sme se všichni posrali.

Lukáš se nakonec totiž posral taky.

Je fakt solidární. v Rumunsku je všechno možné, tohle je kupříkladu 
cedule upozorňující na nebezpečenství, která tato silnice skýtá....

A zahajujeme výstup na pohoří Iezer-Papuša.

S Lukášem a Michalem sme se domluvili ať jsou svým tempem a počkají na nás u první studánky, nebo na hranici lesa. Tím nám s Vodou odpadá neustálé dohánění rychlejší dvojice a Lukášovi s Michalem odpodá nekonečné čekání na loudající se jedince.

Stoupáme nekonečné tři hodiny do šílenýho krpálu. Pivo, který sem si nes, že si ho slavnostně vypiju na hřebenu je nemilosrdně otevřeno v předtermínu a s Vodou společně vypito.

Prázdná láhev je po vzoru Rumunů nemravně zahozena do lesního porostu.

Fuj!!

Konečně sme se doplazili na hranici lesa a přehoupli se přes poslední překážku ve formě malýho kopečku, to co se před námi objevilo nám vzalo dech. pohled na hlavní hřeben 

Iezer-Papuša z loučky pod jednou ze salaší Neuvěřitelný rozhledy do krajiny, před námi se rýsuje hlavní hřeben pohoří Iezer-Papuša. Všechno máme jako na dlani.

Bomba.

Průvodce nekecal a v pohoří je neuvěřitelná spousta různých pramenů a pramínků různorodých intenzit. Dále průvedce nekecal a v pohoří začíná neuvěřitelně foukat vítr. Krásně je vidět jak se na Fagaraši kupěj bouřkový mračna a pomalu se posouvají k nám.

Dokonce začíná sněžit a tak se hodí i kulich a Gore-Texový rukavice.

V půl osmí, totálně promrzlí dorážíme k jakýmusi ledovcovýmu jezýrku. Neuvěřitelné se stává skutečností a u jezýrka je jakási chata. A z komína stoupá dým.

Uvnitř přetopený chaty 30 minut roztávam, popíjim nějakou místní pálenku od nějakýho pastevce, pojídáme steak z berana a je nám dobře.

Společně s námi je v chatě šest Rumunů a jeden pastevec.

Ožralej pastevec.

Pořád se se mnou snaží rumunsky komunikovat a nechápe, že nechápu. Díky bohu dva z Rumunů sou jakýmis studenty jakési vysoké školy a tak mluví anglicky a překládají. Z Rumunskýho pastevce nakonec vypadlo, že se musí vrátit na salaš a že je tma, sám se bojí a mam jít s nim.

Nakonec šel sám.

Za pět minut se s šílenym řevem vrátil a usnul ve vedlelejší místnosti na podlaze.

I v holinkách.

12.8.2003 - úterý: Jak by pravil pan Nevrlý, jehož zpěvné zápisky sem si četl po nocích pro pobavení, "Voněl oheň z rododendronů, není tam jiného dřeva, bratříčku!!"

Pan Nevrlý je jakási modla lidí putujících do Rumunska. Prošel pravděpodobně celý Rumununsko, opíchal spoustu Rumunek a napsal o tom knihu.

O tom přechodu Rumunska.

Já tu knihu nikdy nečet a tak mě útržky jejích článků strašlivě pobavili. Třeba o Piatra Craiului píše:"Nebetyčné hory, tyčí se majestátně nad krajinu, že ani nestačíš zaklánět hlavu!!"

Skvostné.

Nevim teda jestli v chatě voněl oheň z rododendronů, ale jasný je, že v kamnech něco hořelo a bylo tam příjemně teplo.

Ne tak venku, kde sme celej den šli v bundách, kalhotech, flískách, kuliších a teplejch rukavicích. vrcholová fotografie z 

pohoří Iezer-Papuša, konkrétné nejvyšší vrchol vf.Rosu, (zleva Voda, Lukáš, 
Michal a Já) Na pořadu dne je přejít zbylou část hřebene Iezer-Papuša s jeho nejvyšší horou vf.Rosu (2496 m.možná).

Počasí nám oproti včerejšku přeje a nesněží, akorát fouká vítr a je kosa jako sfiňa. Samozřejmě, že přechod pohoří je práce na celej den a samozřejmě se mi nějako podivně shrnula ponožka v botě, já sem se na to samozřejmě vysral a zcela samozřejmě se mi udělaly puchejře na obou nohou.

Sem kokot.

Michal s Lukášem letí vpřed jako šípy a začínáme je s Vodou podezřívat, že chtějí ještě přejít onu Piatra Craiului.

A nespletli sme se. Pročeš sme já i Voda řekli, že tam nejdem a že se rači pudem přežrat a ožrat do kempu v Zarnesti a oni ať jdou kam je srdce táhne.

Domluveno jest a večer u nějakýho potoka a podezřele prašný cesty někam vzhůru do kopců rokujeme o věcech příštích.

13.8.2003 - středa: S klukama se loučíme v jakémsi sedle pod Piatra Craiului. Teda neloučíme, protože to nepřínáší štěstí. Dáváme jim jednu 1,5 litrovou flašku (budou jí potřebovat víc než my) a společně kultovně dopíjíme SCANDIC Vodku.

Pak už se jen vydáváme do údolí k chatě Pauil Foii a kluci do sedla pod hřebenovkou na Piatra Craiului.

Napsal sem to pěkně svižně a spádovitě, ale fakt je, že cestou po žlutym trojúhelníku (další podivný Rumunský značení) sem v sandálech nějako zbloudil a musel šplhat 70 stupňovym travnatym svahem. K tomu sem se samožřejmě musel přezout do trekovejch botek (čímž sem zase obohatil nohy o nějakej ten puchejřík), opět sem se blíže seznamoval s jakousi vosou, která mě za odměnu štípla do zad pod bederák a jako vrchol trekového nadšení sem uklouz na kládě a v trenkách a tričku upad do metrovejch kopřiv.

Není divu, že pokřik:"Fuck off Romania, never more!!!", byl na místě.

Z večerního veselí v restauraci u chaty Plauil Foii si pamatuju akorát, že sem pil pivo, pak ještě pivo, na to sem si dal pivo, a zapil to všechno pivem.

Pak už si nepamatuju nic.

14.8.2003 - čtvrtek: Poslední přesun s batohem na zádech je do devíti kilometrů vzdálenýho Zarnesti.

Nakonec to bylo dvanáct.

Zarnesti se ukázalo jako ještě větší díra než cokoli jinýho a tak jdem do kempu na pivo. Obsluha je hrozná a tak Voda dostal nedopečený kuře a já šlachovitou kotletu. Pak sme museli dvě hodiny čekat než příde slečna, aby sem jí mohli vůbec zaplatit. Voda se válí před 
stanem a v pozadí vápencovej hřeben Piatra Craiului, vypadá to hrozně akčně, ale 

co nikdo neví je to, že za námi je hospoda a v nás asi čtyři piva a jedna 
večeře...

Potkáváme skupinku čechů. Večer pijem nějaký místní víno. Voda sice tvrdí:"Rumunský víno nikdy nezklame... vždycky je hnusný!", ale tohle docela ušlo.

Vešli se do nás dvě flašky.

V alkoholovém opojení sem málem zales do stanu k těm dvěma češkám a ještě v noci s Vodou vykřikujem do tmy něco v tom smyslu, že JEDNA se k nám ještě vejde.

15.8.2003 - pátek: Kluci vrátivší se z hřebene Piatra Craiului nám v sedum ráno vehementně třesou se stanem.

Vratili se v pohodě, přesouváme se na vlak do Brašova.

Vlak jede až v 13:15 a 28 kilometrů dlouhá pouť trvá hodinu. Vlak má za jízdy otevíratelný dveře a tak co chvíly někdo vyskakuje a zase nastupuje s kapsama narvanejma jablkama.

Brašov sice už neni taková díra, a v historickym středu to téměř připomíná Prahu, ale skupinka Rumunských cikánských dětí s napřaženýma rukama, žebrající o peníze, dává tušit kde se nalézáme.

Měnim dalších 10 dolarů a jdem je přežrat do nejbližší restaurace. Probíhá nějaká specialita na grilu, místní salát, pivo Ursus, 7% pivo Berre Neagra, kluci pojídají palačinky a koblihy.

Pak nám přinesli učet na 987 000 Lei

HeHe.

Na nádraží v internetový kavárně za 15 000 Lei na hodinu posílám na všechny strany SMSky jako, že sem v pořádku, zejtra se vrátim do Čech, nic se mi nestalo a hospoda ve středu samozřejmě platí.

Nočním vlakem ve 21:22 máme odjet do Budapešti. Vlak přijíždí o hodinu později.

Někdy v noci opět přejíždíme změnou časovýho pásma a zase to nedrnclo.

Sem docela zklamanej.

16.8.2003 - sobota: Někdo nám svítí do kupé a vehementně se nás snaží vzbudit. Nějakej podivnej Rumun a křičí:"Budapesti?" Tváříme se jako že jo, že jedem do Budapešti. Rumun se nám rukama nohama snaži všelijak vysvětli něco v tom smyslu, že tenhle vagón je tady odpojenej, a že jestli chcem fakt jet do Budapešti měli by sem jít do toho vepředu a hlavně by sme měli jít rychle.

Tak jdem rychle.

V sedum ráno mam hlad jako kráva a rozhoduju se pro supr akci. Uvařim si bramborou kaši. Na tom by vcelku nebylo nic zvláštního, kdyby sme nebyly ve vlaku a jedinej zdroj tepla je muj benzinovej vařič.

Krásně sem provoněl vlak hořícím benzínem.

Kupodivu nikdo nepřiběh.

V Budapesti jedem napolo načerno jejich starobilým stolet starym metrem a je to fakt zajímavej zážitek. Nástupiště není dlouhý stovky metrů, ale jenom asi 30. Všechno vykládaný dřevem, vagónky jak z pohádky.

Fakt zážitek.

Ve ECčku Hungaria v 10:10 horkotěžko držim čtyři místa v kupé, nakonec sem úspěšnej a kluci si maj kam sednout.

Kupodivu až do Prahy nikdo nepřistoupil. Až na jednoho slováka, kterej si na pomoc musel vzít slovenskýho lískokucha a tomu bylo přes vyhrožování o zaplacení zbylých dvou míst nakonec vyhověno.

V 17:00 sme v Praze.

Home sweet home.

V nádražním stánku zakupujeme lahvový pivo Gambrinus. Od původního záměru přiběhnout k okýnku a říct:"Padre berre Ursus!!", bylo nakonec ustoupeno. Zapíjíme na zdar akce a odcházíme každej jinym směrem.

Voda do Velký Ohrady, Lukáš do Lysý nad Labem, Michal do Kobylis a já vlačkem v 18:16 do Kladýnka.

Akce skončena.

HOWGH.