BUNĂ ZIUA!  ROMÂNIA 2003

termín:

2.srpna – 16.srpna 2003

účastníci:

Lukáš Němeček (1-05), Petr Vodička, Lukáš Groulík a Michal Kolčava (1-05)

doprava:

vlaky, autobusy, stop, taxi

náklady:

cca 3000,-Kč za dopravu; cca 500,- Kč za jídlo; cca 30,- euro za nákupy

počasí:

slunečno + vedro + větrno, 1x bouřka, 2x zanedbatelný deštík

 

Fotografie z akce 

 

 

SOBOTA – SÂMBĂTĂ  2.8.2003  (odjezd)

   O

djíždíme ráno z Prahy-Holešovic rychlíkem „Csardas“ do stanice Budapest-Nyugati („Západní nádraží“), tam se pěšky přesouváme (není to daleko) na nádraží Budapest-Keleti („Východní nádraží“, obě nádraží mají zajímavé historické budovy) a pak již odjíždíme balkánským směrem rychlíkem „Ovidius“. Rumunská hranice se blíží spolu s půlnocí.

 

 

NEDĚLE – DUMINICĂ  3.8.2003  (příjezd)

   D

o Rumunska přijíždíme přes hraniční přechod Lőkösháza / Curtici, projíždíme Aradem, Temešvárem a kolem největší evropské vodní elektrárny Železná vrata na Dunaji do města Craiova, kde nás čeká 5-hodinová pauza, z převážné části řešená melounem. Zastávkovým vlakem rumunské kvality poté pokračujeme do podhorského města Râmnicu Vâlcea (čti rymnyku vylča). Balkánským folklórem je patrně nejdříve do vlaku nastupovat a pak teprve někoho nenechat vystoupit. Ještě, že mají tyto vlaky otevírací okna... Autobusem poté přejíždíme do obce Costeşti (ş = š) a přesouváme se pěšky a stopem ke klášteru Bistriţa (ţ = c). Nutno poznamenat, že klášter je značně dobit bolševismem a postkomunistickým kapitalismem, jak se zrcadlí v očích dotěrných žebrajících děcek.. Spíme v nedaleké vápencové soutěsce Bistriţa, pod dvěma vytesanými kříži a dvěma vývěry cca 15 l.s‑1.

 

 

1. pohoří

CĂPĂŢÂNII (kapacýnské „Nekonečné“ hory)

 

 

PONDĚLÍ – LUNI  4.8.2003  (výstup Bistriţa – Buila)

   O

 něco výše v soutěsce se v pravém svahu nachází jeskynní portál (cca 10 x 20 m) s chodbou končící v užších prostorách s průvanem. O 100 m dále proti proudu je v soutěsce další jeskyně, která pro změnu končí propastí s průvanem. Asi budou obě lokality propojeny, neboť směřují na sebe a pak je tu ten průvan, jdoucí odpovídajícími směry. Na levém břehu pod jeskyněmi je částečný ponor, snad související s vývěry u nichž jsme tuto noc spali. Jeskyni Liliecilor („Netopýří“), od které máme mapku a ve které jsou údajně 1 – 2 kostelíky, nenacházíme. Odhadujeme, a po návratu do Prahy potvrzujeme, že se nachází kdesi nad klášterem (pěšinkou vzhůru).

    Z

hruba z nadmořské výšky 500 m n.m. se přesouváme pěšky kolem činného lomu (jízda na pásovém dopravníku) k ústí další soutěsky v osadě Pietreni a pak strmým údolím potoka Pârâu Sec kolem salaše, kde získáváme krychli sýra (brânză), nad horní hranici lesa na Muntele Piatra („Kamenná hora“ 1643 m n.m.). Uf! Nacházíme se na hřebeni (kozích hřbetech) budovaném jurskými dolomitickými vápenci, který se táhne v délce 14 kilometrů nad hustými kapacýnskými lesy a nese název Buila. V tomto pohoří se nachází ještě jedna menší vápencová „kra“ Târnovul v SZ části. Tato naše „kra“ začíná horou Arnota nad zmíněným klášterem a končí horou Stogu, ale tam se ještě v našem putování dostaneme.

P

oté, co jsme nafotili oměje a shlédli žhnoucí západ slunce za pohořím Parâng, uléháme ke spánku, který je vzápětí rušen stále sílícím větrem. Zatímco Groula s Petrem mají stan větru sympatičtější, ke stanu, ve kterém spím s Lukim, má vítr zřetelný odpor, a asi proto se ho snaží rozšlápnout. Nezbývá nic jiného než ho v hluboké noci zbořit a předejít tak zcela jistému zániku obydlí. Po tomto zásahu vítr ustává a je spokojen s výsledky svého snažení. Od té doby až do konce akce již stan využíváme pouze jako hmotnostní konstantu zavazadel.

 

 

ÚTERÝ – MARŢI  5.8.2003  (hřeben Buila)

   P

o důvěrném seznámení se stádem krav pokračujeme lučinami a škrapovišti v chůzi po kozím hřbetě „kry“, míjíme salaš v sedle Curmătura Builei (ă = neurčitá samohláska známá z angliny) a přecházíme jednotlivé vrcholy Muntele Albu („Bílá hora“ 1802 m n.m.), Buila (1849 m n.m.), Ştevioara („Šťovík“ 1847 m n.m.) a Vioreanu („Fialkový vrch, Fiolník“ 1885 m n.m.). Až sem na nejvyšší kótu Buily byla cesta pohodlná strmými skalnatými pastvinami, kde tu a tam vykukují oranžové jestřábníky a pro dobytek nechutné lupeny kýchavice. Druhá strana „kry“ je však téměř svislá stěna o výšce kolem 50 metrů. Pokračování cesty kozím hřbetem je již náročnější. Prolézá se často klečí a stále je nutné traverzovat jednotlivá skalnatá žebra. Míjíme kříž na památku 2 mladých párů, kteří tu 6.7.1996 zahynuly. Konečně dosahujeme hory Vânturariţa I (â = y; „Větrník 1“, 1866 m n.m.) s vlajícím rumunským praporem. Odtud už budeme klesat dolů. Cesta dál je místy dosti exponovaná, např.strmý komín o výšce téměř 10 m je nutné lézt po šlahounech kosodřeviny, atd. Následuje suťová jeskyně, spíše brána, a jsme pod „krou“. Další cestu volíme mimo holoznačku, prostě lesem dolů kamsi do zalesněného sedla Curmătura Comarnice nad zrušenou salaší, ale s blízkostí potůčků.

 

 

STŘEDA – MIERCURI  6.8.2003  (pauza v sedle Comarnice)

   P

etrovi, neboli Vodovi, je blbě, ze slunce, z vody, ale nejpravděpodobněji z té krychle sýra, kterou jsme včera snědli. Zdlábli jsme ho všichni, takže se máme na co těšit? Na průjem, zimnici a zvracení? Pro dnešní den zůstáváme v sedle Curmătura Comarnice. Objevujeme príma potůček, kde se dá čvachtat, také borůvky, odpoledne přes naše „ležení“ přechází skupina 13‑ti Čechů. Večer začíná být blbě mě.

 

 

ČTVRTEK – JOI  7.8.2003  (soutěska Cheia)

   U

ž je mi lépe, Petrovi také, ale infekce začíná doléhat na Groulu. Scházíme ze sedla mnoha, mnoha serpentinami v maliní a vosích hnízdech (to se týká zejména kolegy Grouly). Přicházíme na Canton Cheia (hájovna), kde u říčky zůstává Groula, a to ze zdravotních důvodů. Nemusíme proto schovávat batohy do houští, ale je o hlídání postaráno. Následujícím programem je návštěva nejužší karpatské soutěsky Cheia. Petr jde kousek s námi, ale pak se vrací zpět ke Cantonu.

S

outěska začíná za pravobřežním krasovým ponorem ramene říčky Cheia. Hlavní tok „seskáče“ několik stupňů (jejich max.výška je 4 m) a na výrazné vrstevní ploše, které tu stojí prakticky svisle, se také propadne do vápenců. Následuje strmé obří balvaniště, které se dá s trochou šikovnosti slézt dolů do suchého koryta pod jeskynním portálem (nikam to nevede, ačkoliv v soutěsce by mělo být několik zajímavých jeskyní: Lacul Verde – Zelených jezer, Pagodelor – Pagodová a Stogu). Zprava sahá ke dnu soutěsky velké kamenné moře, kterým se vzhůru šplhá modrý trojúhelník (tur.značka) a kamzík (zvíře).

M

áme za sebou 0,5 km soutěsky a následující úsek (také 0,5 km) jest suché koryto s balvany, za zvýšených vodních stavů také protékané. Šířka je kolem 5 až 10 m a spád je oproti prvnímu úseku mnohem menší. Vcházíme na jakési „skalní náměstí“ vonící bazalkou a před námi je svislý stupeň tvořený velikým asi 7 m vysokým blokem. Ocelové kruhy napovídají, že to bez lana asi dál nepůjde, byť nejzajímavější část soutěsky (také 0,5 km) je teprve pod námi. Využíváme tedy blbě značenou cestu (červený pruh) a exponovaným výstupem (sráz a šikmá skalní spára) vystupujeme do boku soutěsky. Z batohem bych to jít nechtěl...

   S

estupujeme dolů k hrdlu soutěsky. Vytéká tu voda s 2 až 3 m široké těsňavy. Budeme brodit proti proudu. Jde to a vzápětí překonáváme nejhlubší místo (vody po stehna). Je to tu fakt paráda. Fotíme a mrzneme, voda je studená, mrzneme a fotíme. A taky prohlížíme. U kaskády (h = 1 m) je drobná vyvěračka (asi 5 l.s‑1). Za 15 m dlouhou jeskyňkou se v levobřežní stěně rýsuje vodopádek hlavního vývěru říčky z další výrazné mezivrstevní spáry postavené na svislo (možná je to ta samá jako u ponoru) a menší artézsky se chovající pramen proti němu. Dále již půjdeme suchou nohou. Úzký suchý kaňónek s obřími hrnci ve skalním dně jasně hovoří o tom, že voda neprotéká sutí, ale krasovými cestami ve vápenci. Určitou nepříjemností soutěsky jsou časté pády kamenů a kamínků, způsobené turisty, větrem, kamzíky a dalšími vlivy. Takže bacha. Před námi se rýsuje onen stupeň pod „skalním náměstím“, který tentokrát zdoláváme, díky nenápadnému průlezu. Tím lze konstatovat, že je celá soutěska průstupná po údolnici a to celkem bez problému. Toto je informace pro ty, kteří tvrdí opak.

   T

áboříme nad kantonem u vyschlého koryta říčky, která v této části teče opravdu sutěmi, tady jo. Létají tu lišajové šeříkoví (?) a červeně svítí očima, to když se na ně posvítí, a dlouhými sosáky za letu sají nektar z květů. Je tu poměrně rušno i jinak. Večer např. přichází skupinka asi 15‑ti Čechů, zbloudivší a spěchající kamsi na autobus.

 

 

PÁTEK – VINERI  8.8.2003  (kolem Stogu)

   R

áno se opět věnujeme fotografování soutěsky a současně koupání případně praní. Stále jsou vidět lišajové, jak se míhají kolem žlutých květů. Vyrážíme od Cheia po vozové cestě k cca 100 m dlouhému tunelu mezi Vf. Stogu a Vf. Stogşoare. Od tunelu opět dolů a pak po červeném kříži vzhůru do ostrého stoupáku do severovýchodního úbočí Vf. Stogu („Stoh“, 1494 m n.m.). My tomuto poslednímu vápencovému útesu hřebene Buily říkáme pro svůj určitý rys „Přesýpací hodiny“. Cestu poté lze nazvat věčným traverzem vzhůru. Jdeme starou vozovou cestou úbočími, která je místy pracně střílena a tvarována do terénu, který je již budován pararulami. Míjíme zbytky lanovky pro svážení dřeva z údolí nad soutěskou Cheia směrem k městu Brezoi. Ruly jsou na rozdíl od vápenců pohostinné na vodu. Prameny, potůčky, kaskády. Večer přicházíme do sedla s ovcemi nad salaší Stâna Bătrână (cca 1550 m n.m.). Infekční problémy se dotýkají posledního člena výpravy – Lukiho.

 

 

SOBOTA – SÂMBĂTĂ  9.8.2003  (hřebínkem přes Claia cu Brazi)

   V

ycházíme ze sedla směrem na Brezoi, je stále pěkné počasí a východ slunce byl obzvlášť pikantní. V sedle jsou dvě smrdutá poměrně velká jezírka (jedno z nich 15 x 50 m) asi tektonického původu (?). K pochodu opět využíváme špatně značené traverzující vozové cesty, která se vlní v blízkosti hřebenových partií. Další zbytky lanovky možná souvisejí s již viděnými pozůstatky a je možné, že lanovka kdysi vedla z nedostupných partií nad kantonem Cheia přes jeden hřeben, pak přes údolí a teď i přes tento další hřeben, na kterém stojíme. Dochovaný fundament napovídá, že tu byla zdvojená koncová stanice (chcete-li přestupní), kde se trasa lámala a pak prudce vedla dolů k městu Brezoi. Svislá hřídel je nahoře opatřena lanovnicí se 4 drážkami a dole pak velkým ozubeným kolem (převod, pohon ?). V betonu malé nádržky na vodu je vtisknut letopočet 1956. Je tu také zachována budova.

   V

 místě Plaiu lui Stan se odpojujeme na pěšinku velmi spoře žlutě značenou jdoucí po odbočném hřebeni, který je již tvořen nějakými drobami a slepenci, případně arkózami. Stále nahoru a dolů, cestou, spíše necestou, ale stále po hraně. Některým účastníkům strmé výstupy a sestupy ztrpčují chůzi a náš postup je celkově pomalý. Na vrchu Mocirla (1079 m n.m.) nás kromě bloudění stíhá také bouřka. Následuje zlý a nekompromisní výšplh na rozeklanou horu Claia cu Brazi („Kupa s rýhou“ 1416 m n.m.), kde nás pro změnu zastihuje západ slunce. Dosti krkolomně (obecná širokospektrá krkolomnost) se více než náhodně dostáváme na značku žlutý kříž a za tmy míjíme místo dnešního vytipovaného cíle a scházíme do údolí Lotrişor, kde na vozové cestě u potoka spíme. Je až neuvěřitelné, jak může být takový banánový puding vynikající.

 

 

NEDĚLE – DUMINICĂ  10.8.2003  (Lotrişor, Olt a taxi)

   S

evřeným údolím Lotrişor jdeme dolů. Potok je obležen kempujícími Rumuny a jejich rádia v autech hrají na plný výkon ten jejich typický folklor smíchaný s technem. Soutěska je vytvořena v různých horninách (vápence, droby, svory, ruly a nějaké kontaktní metamorfity). Místo „Cascada“ je romantistický výtvor, případně nutnost při stavbě cesty údolím, ale určitě to je zajímavé. Potok se přes malé stupně odpojí do asi 50 m dlouhého raženého tunelu, tak obejde složitý meandr a vytéká z boční stěny asi z 20‑ti metrové výšky zpět do soutěsky. Oblíbený cíl zdejších rekreantů a motovýletníků.

   D

osahujeme Motelu Lotrişor u hlavní silnice Sibiu – Bucureşti. Pozorujeme masiv Cozia na druhém břehu – původní cíl. Z časových důvodů ho budeme muset vynechat a daný úsek nějak objet. Úpravy v plánu spřádáme při popíjení piva Ursus a pojídání poslední připálené a předražené pizzy, kterou údajně v motelu mají.

   N

ásleduje chůze po hlavním tahu, který je tu veden estakádou v přehradě Turnu v kaňonu Cârligu Mic („Malý Hák ?“), kolem pravoslavného kostelíku a přehradní hráze do letoviska Căciulata s klášterem Cozia, kde zrovna probíhá bohoslužba. Jde o nejstarší architektonickou byzantskou památku na území Valašska a zároveň o doklad, jak velké procento Rumunů je věřících. Myslím, že to je dobře. Docela příjemné zastavení. Poté chytáme autobus do Râmnicu Vâlcea, kde dokupujeme zásoby a odjíždíme taxíkem (d = 80 km, cena 0,5 mil.lei) v trase Râmnicu Vâlcea – Curtea de Argeş – Domneşti – Slatina, kam skutečně po prašné děravé silnici na večer dojíždíme. Taxikář se pokorně uklání, asi je rád, že už může jet domů (snad trefí ?) a že pro dnešek tolik vydělal. Ještě jedna poklona, na oplátku foto, a pak se zhluboka nadechujeme vzduchu pohlceni karpatskou geomorfologickou jednotkou Făgăraş, jíž je náš další cíl (Iezer – Păpuşa) součástí.

 

 

2. pohoří

IEZER – PĂPUŞA („Kamenité“ hory)

 

 

PONDĚLÍ – LUNI  11.8.2003  (k ledovcovému jezeru)

   P

řespáváme kousek od kempu u staré studny, ráno nakupujeme ve Slatině nějaké potraviny a pak odcházíme po prašné cestě pod hřeben, kterým budeme stoupat vzhůru bučinami a pak smrčinami z výšky cca 720 m n.m. na horní hranici lesa při Culmea Seţu (1720 m). Nahoře na pastvinatých pláních, které se zvolna plazí do výšky nad 2000 metrů není problémem se přejíst brusinkami. Jdeme kolem hory Muntele Păpău (2093 m) a pak vrcholovým hřebenem masivu Iezer, kromě brusinek nás upoutávají pěnišníky a ovčí stezky, které velmi pečlivě vylamují kotníky. Drobný deštík u jezírka Păpău způsobuje vznik duhy, která se tulí k pasoucím se koním. V sedle Curmătura Groapelor se k nám přidává prudký boční vítr s krupicí sněhu, ale nápor se nám daří ustát.

N

ásleduje prudký stoupák na vrchol Obirşia (2314 m). V místě Crucea Ateneului (kříž obětem první války) se již začíná stmívat a mrazivě vane. Akorát stíháme sejít do našeho dnešního cíle – ledovcového karu s jezerem „Iezer“ („Pleso“) a kamennou útulnou. Uvnitř budeme nocovat spolu s pěti rumunskými poutníky, také budeme ochutnávat jejich potraviny s mléčným základem. O zábavu se postará bača, který nejprve pro všechny připraví lahodné steaky z berana, který patrně krátce před tím pošel. Onen bača poté vypije něco cuiky a bude křičet, zpívat, vyvádět a brát nám mapy a nakonec po nezdařeném odchodu do mrazivé fujavice usne na podlaze u kamen. Až do rána.

 

 

ÚTERÝ – MARŢI  12.8.2003  (vrcholy Roşu a Păpuşa)

    Z

dejší jezero (cca 50 x 60 m, h=10 m) se zelenavou hlubinou je největší v tomto masivu. Ostatní jsou pouze malá jezírka až louže. Hned u útulny bývalo ještě další jezero, ale díky své mělkosti se v průběhu doby proměnilo v zajímavé rašeliniště, které Luki bedlivě křížem krážem zkoumá a po chvíli nalézá masožravé tučnice. Fotíme. Nad rašeliništěm je malé jezírko. V západněji ležícím karu jsou také 2 malá jezírka (jedno z nich svojí délkou zhruba 15 m je asi druhým největším v pohoří, tak je to tady s plesy).

T

raverzujeme špičatou štítovitou horu Iezerul Mare (2462 m) a brzy nato vystupujeme na nejvyšší horu masivu, na Vârful Roşu („Červený vrch“ 2469 m). Zde se odpojuje spojovací hřeben na centrální Făgăraş. Jdeme dál travnatými hřebeny Culmea Piscanu a Colţii lui Andrei, potkáváme bači a ovce a také psy. Přicházíme do ostře tvarovaného sedla před horou Păpuşa („Panenka“ 2391 m). V severním karu jsou drobná jezírka, spíše louže. Pouštíme se do traverzování tohoto svoro-rulového karu a doufáme, že tak obejdeme vrchol hory, což se nám poměrně hravě daří. Výstup do dalšího sedélka je odměněn pohledem na bělostnou hradbu vápencové Piatra Craiului, jenž vystupuje z tmavě zelených smrčin. Jdeme dál přes Cascoe s drobným vyschlým jezírkem po turistické značce modrý trojúhelník až na kopec Dracsin a odtamtuď spolu s ovcemi kráčíme dolů z hor do údolí řeky Dâmboviţa, která je ještě hubená, ale až zmohutní proteče bukurešťskou špínou. Zde nocujeme.

 

 

3. pohoří

PIATRA CRAIULUI („Královský kámen“ čili „Nebetyčné“ hory)

 

 

STŘEDA – MIERCURI  13.8.2003  (traverz pod stěnami)

   O

dcházíme po proudu řeky Dâmboviţa se zraky upřenými na vápencovou stěnu a mráčky, které ji občas spolknou. V místech Plaiul Roşca (909 m) odbočujeme na nevinnou cestu údolím potoka Valea Tămaşului, která záhy zdrsní do „hustýho“ stoupáku, alespoň budeme brzy v požadované výšce. Dosahujeme lesnatého sedla Curmătura Foii (1357 m). Zde dochází k předem domluvené organizační události – rozdělujeme se na dvě samostatná družstva. Petr s Groulou půjdou dále dolů a jediný kopec, který je bude čekat, budou schůdky do vlaku v Zărneşti (samozřejmě s trochou nadsázky). Nyní půjdou dolů k chatě Plaiul Foii, kde se pořádně nají, napijí a přespí. Ve čtvrtek pak půjdou do Zărneşti po vozové cestě s fajn výhledy na skalní hradbu a dojdou do kempu u chaty Gura Râului. V pátek v poledne bychom se tam měli opět sejít.

   L

uki a já pokračujeme dále k bílé stěně. Cestou ze silného pramene nabíráme 10,5 l vody, nahoře totiž žádná není. Přicházíme do bělostných suťovisek pod skalní hradbu, kde všude kolem kvetou žluté máky. Stěna už se jeví spíše jako hodně skalnatý sráz, místy prý dosahuje výšky až 600 m. Traverzujeme dále sutěmi po dosti frekventované pěšince. Intenzivní podívanou mi ztrpčuje zaseklý foťák, který na dobro vzdal svoji činnost. Zkouším to s ním po dobrém, brzy po zlém a po nějaké době dokonce vyhrožuji šroubovákem. Tak tedy rozebírám, rozebírám a hle, najednou to funguje. Neuvěřitelné, ztratil jsem jenom jednu součástku. Prohlížíme Marele Grohotiş („Velké sutě“) s kamenitými proudy a navštěvujeme jeskyni Stanciului. Hned za jeskyní se nadšené výkřiky odrážejí o strop velké skalní brány Ceardacul Stanciului. Lze do něho vylézt po ocelovém žebři, přímo na terasu za oknem a pak se jen dívat na Papušu a na Fagaraš.

   O

dpoledne pomalu končí a brzy bude tma, pokračujeme proto kvapně traverzem a pak prudkým výstupem skalnatými srázy po sutích, na nichž ujíždějí boty, a také po pětimetrovém ocelovém laně vzhůru do skal. Za 3/4 hodiny a celkem bez problému od úpatí dosahujeme sedla Funduri (1954 m), které je již součástí vrcholového hřebene „Nebetyčných“ hor. Hledáme nocleh a ujímá se nás horská služba Salvamont, která nám nabízí dvě volná místa v polokulovité laminátové útulně ukryté asi 50 m pod sedlem v kosodřevině. Rádio naštěstí o půl noci vypli.

 

 

ČTVRTEK – JOI  14.8.2003  (hřeben Piatra Craiului)

   V

 noci trochu sprchlo. Před svítáním vstáváme, vaříme oříškový puding s tropickým ovocem a pak vyrážíme vzhůru na hřeben. Daleko v údolí je vidět bělavý hrad Bran a za ním další vápencový masiv Bucegi. Cesta ani tak nevede směle, jak bylo leckde popisováno, ale stejně je kam spadnout, když je člověk příliš nešikovný. Asi v 9:00 nás zastihují dvě přeháňky spojené s prudkými poryvy větru. Luki je při jedné takové záludnosti vyzvednut a vhozen do kleče. No, pak už je hezky. Modrej flek se rozlezl po celé obloze. Jdeme po kozích hřbetech, východní svah je pozvolnější a v případě bouřky lze sestoupit pod hřeben, kdežto západní svah je bez problému na zabití. Stále stoupáme a zase klesáme, ale hodnoty jednotlivých kót jsou stále vyšší, posuďte sami: Vf. la Valea lui Ivan 2011 m, Vf. Pietrei 2084 m, Vf. Lespezi 2111 m, Vf. Umerilor 2209 m. Nejvyššího bodu pohoří Vf. la Om 2237 m dosahujeme kolem 11:00. Dělali jsme cestou různé fotopauzy, neboť kromě vápence tu lze nalézt specialitu hvozdík Piatra Craiului, nebo také hořečky či protěže alpské. Cestou potkáváme tři kříže na různých místech. Jeden z nich patří Češce Evě Drongové.

   P

okračujeme dál po kozím hřbetě (Vf. Sbirii 2208 m, Vf. Vlăduşca 2173 m) a stále více jsou k pochodu potřeba ruce, přece jen je tu kontakt se skálou. To se týká hlavně jakéhosi „trojzubce“ Vf. Timbalul Mic (2179 m). Slunce začíná pálit, obcházíme skálu Vf. Timbalul Mare (2132 m) a již se blížíme k další červené polokouli – útulně Ascuţit (Vf. Ascuţit „Ostrý“ 2121 m). Je tu hafo lidí, kteří si dělají takové malé výletní kolečko od chaty Curmătura. Po čaji a sušenkách začínáme prudce sklesávat přes poslední útesy (Vf. Padina Popii 2018 m) a na posledním Vf. Turnul (1911 m) se dlouho díváme dolů do nížiny s městečkem Zărneşti. Poslední den nahoře...

   N

a sestupové trase dolů do sedla Crăpăturii (1816 m) plné ocelových lan potkáváme několik Čechů a Slováků. Zastavujeme se u chaty Curmătura (1470 m) a pak po vozové cestě scházíme dolů do soutěsky Prăpăstiile Zărneştilor. Větší převýšení vždy ukáží známé pravidlo, že je lepší jít nahoru než dolů. Patrně nejnáročnější den naší akce zakončujeme pod soutěskou, kde je silná vyvěračka, ovšem zachycená pro zarnešťský vodovod. Ještě níže je pak pramen Fântâna lui Botorog (832 m) u cesty na Măguru. Tak tam spíme. Vypadá to, že jsme ušli 33 km, při denivelaci 1,4 km.

 

 

PÁTEK – VINERI  15.8.2003  (Zărneşti a Braşov)

   R

áno po koupeli ve zmiňovaném prameni a poslední polévce na posledním plynu kráčíme do kempu, kde probouzíme Petra s Groulou a společně jdeme do Zărneşti. V knížce o Rumunsku mě zaujala věta: „...společensky velmi živé místo, byť závod na východní straně městečka, který je vydáván za továrnu na kola, je ve skutečnosti jedna z největších rumunských zbrojovek.“ Vlakem se poté přemisťujeme do města Braşov (prohlídka, velký oběd), nad kterým se večer rozpoutává solidní bouřka. Zpožděným rychlíkem kolem desáté večer přejíždíme do Curtici (přes Sighişoaru, Devu a Arad), kde málem zůstáváme v odpojeném vagóně.

 

 

SOBOTA – SÂMBĂTĂ  16.8.2003  (návrat)

   V

 Budapešti se tentokrát mezi nádražími Keleti a Nyugati přemisťujeme metrem za 140 forintů. Tak lze učinit s jedním přestupem novými trasami M2 a M3. V přestupní stanici „Deák Ferenc tér“, která je jediným uzlem podzemní dráhy, lze také přestoupit na starou trasu M1 z roku 1896. Činíme tak a jedeme dvě stanice k Opeře a zpět. Jednotlivé stanice typu „Hlavní nádraží“ mají krátká nástupiště (cca 20 m) s nýtovanými podpěrami, dlaždicovými obklady a dřevěnou kukaní. Trasa je uložena mělce pod ulicí, vagóny jsou malé a v zatáčkách vydávají skřípot předminulého století. Opravdu unikát.

   P

o návštěvě Margaretina mostu odjíždíme rychlíkem Hungaria do Prahy.

 

 

 

NEDĚLE – DUMINICĂ  17.8.2003  (zpráva v rumunském tisku)

T

ragická bilance: 4 turisti nalezli smrt v horách  (vydáno 17.8.2003 18:45)

Turisti zahynuli v oblasti Hornuri – Mălăieşti (Bucegi), jiní dva mladí nalezli smrt v sobotu v oblasti Luţele – Berevoieşti v masivu Fagaraše, ve chvíli, kdy právě byla nalezena mrtvá těla mladých lidí z Bukurešti ve Valea Cerbului (Bucegi). Průlomová změna počasí koncem týdne přinesla pro záchranáře horské služby opravdovou hrůzu. Tato změna převzala moc nad pohořím Bucegi a zastihla zmeškané zbloudilé turisty.

         Více turistů vyrazilo z Predealu směrem k Babele (vrchol Omul) a překvapila je nebývalá průtrž mračen v oblasti Hornuri – Mălăieşti (asi úsek chata Mălăieşti – hora Omu; a vše to teklo údolími k Buşteni a Sinaie). Velké množství srážek se proměnilo ve vraždící velkou vodu s bahnem.

         Ačkoliv byli zkušení, bez úkrytu se stali snadným cílem pro rozzuřený živel. Zesnulou francouzskou turistku přinesl příval. Ostatní členové výpravy naštěstí vyvázli jen s povrchovými zraněními. Danaie Bouvaris, 23 let, přijela v sobotu spolu s manželem a dvěma přáteli z Bukurešti.

         Skupina překvapená nebývale velkou vodou a velkým množstvím bahna, opět žena byla odnesena vodou do údolí. Její manžel byl v šokovém stavu evakuován horskou službou, která turisty zachraňovala. Ve Valea Bucşoiului, od Poiana Izvoarelor až k hoře Omu, a také ve Valea Caraimanului a Jepii Mari (všechno údolí k Buşteni) přívaly strhávaly stezky a můstky.

         V sobotu večer nalezla horská služba ve Valea Cerbului zahynulou osobu mladého věku z Bukurešti, která byla odnesena stejným vodním přívalem.

         Jiní dva mladí, Gina a Daniel Crivăţ, byli objeveni mrtvý v neděli ráno v oblasti Luţele – Berevoieşti ve Fagaraši (hlavní hřeben proti Papuše, hory Berevoescu Mare 2300 m a Luţele 2176 m nad řekou Dâmboviţa). Oběti měli rozsápaný stan. Mladí vykazovali po tělech velmi mnoho stop násilí, avšak mrtvola dívky byla zakryta travinami.

         První ohledání přímo na místě činu nepřineslo jasnou příčinu neštěstí. Může být řeč o vraždě nebo o smrti po zásahu bleskem. Svoje věci tito dva neměli zpřeházené (a nebo měli, není ten zápor úplně jasný). Pátrání, které stanoví jasnou příčinu smrti, dosud pokračuje, jak sdělil zdroj ze státního zastupitelství v Brašově.

P

oznámky: Holopřeklad, který jsem provedl, nemusí být zcela správně. Paradoxně jsme na obě místa neštěstí koukali z okolních masivů a sami se nacházeli na jednom z meteorologicky velmi citlivých míst. Zdá se, že vždy je potřeba mít větší než malé množství štěstí. A nebo alespoň ňáké, případně štěstí v neštěstí.

 

Noroc bun!

Mayk