Slovensko 1999

doba konání: 27.7. - 11.8.1999
účastníci: Lukáš Němeček , Petr Vodička
výrazná místa pochodu:
(podrobněji)
Čadca / Zlieň /Malá Fatra / Velký Kriváň / Mojžíšův pramen / Šútovský vodopád / Lubochňa / Velká Fatra / Nízké Tatry / Brankový vodopád / chata pod Chabencem / Chabenec / Chopok / Ďumbier / Ramža / Velká Vápenice / Andrejcová / Kraľova Hoľa / Vernár / Slovenský ráj / Podlesek / Sucha Biela / Hornád / Kláštorisko / Sokolí dolina / Dobšina / Kobeliarovo / Rožňava / Slovenský kras / Mútná studna / Zadielská dolina / Turňa nad Bodvou / Košice

1.den - V 23:15 nám jel vlak z Hlavního nádraží. Zabrali jsme kupéčko a snažili se přes noc alespoň trochu vyspat

2.den - V 5:00 nás vzbudili celníci a hodinu nato jsme vystoupili na nádraží v Čadci. Zde jsme směnili peníze a koupili si jízdenku do nedaleké Oščadnice - tam jsme vystoupili asi v 7:00 na pustém nádraží a vyrazili jsme na pochod směrem do Krasna nad Kysucou - zde jsme zjistili, že české telefonní karty na Slovensku nefungují a tak jsme si na poště koupili mezinárodní.
Poté jsme po červené značce vystoupali na kopec nad Krasnem a šli po této červené směrem na Malou Fatru. Ze začátku vypadala cesta výborně, ale později se zhoršovala jak cesta tak značení a mi jsme několikrát sešli úplně někam jinam. Značená cesta byla celá zničená od lesáků a katastrofálně značená - ke konci jsme se řídili již podle buzoly až jsme k večeru došli na pastviny ze kterých byly krásně vidět vrcholky Malé Fatry.
Věděli jsme přibližně kde jsme a tak jsme to na jedné loučce u pramene pro tento den ukončili - byli jsme někde u rozcestí Zlieň, ale to jsme stejně nenašli.

3.den - Na další pochod jsme se vydali asi v 10:00. Pomocí mapy a buzoly jsme opět našli turistickou značku. Došli jsme do Zlieňě, přešli nějakou říčku a po zelené značce vstoupili na Malou Fatru - značení se opět rapidně zlepšilo. Čekalo nás však největší převýšení, jaké jsme měli během tohoto pochodu zvládnout - chtěli jsme vyjít na Velký Kriváň (1709 m) a k tomu odpovídalo převýšení zhruba 1200 m ! - na to že jsme nebyli moc rozchození docela síla. Po zelené značce je to na vrchol asi 7km a to jsme s mnoha přestávkami vyšli asi za 5 hodin, ale zdárně jsme tam došli (taková zajímavost: nahoře nebylo ani živáčka, jen se tam válela plně naložená krosna - že by někdo spadl do údolí ???)
Pěkně to tam nahoře fičelo a tak jsme šli radši zase dolů - směrem chata pod Chlebom. U této chaty je pěkný výhled, dá se zde nabrat voda a nechalo by se tu snad i přenocovat.
Rozhodli jsme se jít, ale dál po modré na Mojžíšovi prameny (krásný úkaz a čerstvá voda). Zde jsme potkali nějaké Čechy s krosnami mířící opačným směrem a ti nám řekli, že u Šútovského vodopádu je volné tábořiště a tak jsme sestoupili Fatru úplně dolů a se setměním došli k převisu u Šút. vodopádu. Celkem pohodlně jsme usnuli i přes hukot blízkého vodopádu.

4.den - V 10:00, kdy jsme se vydali na cestu, jsme také začali potkávat první turisty, kteří šli k Šútovskému vodopádu. Lidí v protisměru přibývalo čím dál více, ale většina z nich došla jen k vodopádu a nahoru do hor se již vydá málokdo..
Došli jsme na hranici Malé Fatry k Váhu a odtud po kolejích šli do Kraľovan a odtud dále po silnici do vesnice Lubochňa - tuto cestu je snad lépe absolvovat autobusem (nějaké tam jezdí), protože zde není nic zajímavého.
V Lubochni jsme dokoupili zásoby a vydali se stoupat na Velkou Fatru - tato obec je zvlášť dobrá jako výchozí bod pro turisty, kteří míří na Velkou Fatru. Po pár hodinách stoupání a chůze po náhorních pastvinách, jsme zde potkali první lidi - dva pastevci krav. Dali nám každému do půllitru jejich mléko a na ochutnávku též jejich uzený sýr - ten byl výborný a tak jsme si od nich za 50Sk od nich každý jeden bochánek koupili (chutnal skvěle a vydržel až do konce cesty).
V 18:00 jsme se od nich vydali k předpokládanému prameni, ale cesta byla strašná (neudržovaná a často jsme i bloudili). Šli jsme přes kopec Magura - krásný západ slunce, a pramen jsme našli až těsně před setměním celí žízniví. Kousek od něj jsme na mýtině kam nechodili krávy postavili stan a ulehli.

5.den - Na těch Fatranskejch pastvinách, to není vůbec špatné a během cesty přes ní jsme potkali akorát ještě jednoho pastevce a jedny turisty, ale brzy jsme sešli do údolí (přestože jsme šli po červené značce, tak cesta dolů vedla kopřivami a korytem potoka!!!). Z Velké Fatry jsme pozvolna přešli přes Brankov do Nízkých Tater. Šli jsme okolo Brankového vodopádu, což má být nejvyšší vodopád Nízkých Tater, ale teče tam málo vody, takže to za moc nestojí.
Sešli jsme z turistické značky šli jsme přes jedno údolíčko, aby jsme došli na jinou turistickou značku. Na tu jsme tenhle den ale už nedošli, a utábořili jsme se v jednom sedle, ze kterého byl vcelku dobrý výhled a kam chodili snad jen krávy se pást.

6.den - Když jsme ráno vycházeli, tak do toho sedla, kam nevedla žádná cesta vystoupali dva Češi s krosnami - asi si také zkracovali cestu...
No, brzy jsme došli na značenou cestu pod zajímavým kopcem Salatín a odtud jsme se vydali do vesnic Železná a následně Magurka. Odtud jsme začali stoupat na hlavní hřeben Nízkých Tater, s tím že do večera by jsme měli dojít do nějaké turistické chaty pod Chabencem. Ta tam skutečně je a je výborná. Správce prodává pivo a guláš, poblíž je pramenitá voda a spí se v podkroví na matracích ve spacáku. Spali zde i jiní turisté - většinou Češi (jeden byl dokonce ze stejného sídliště co já !). Zbývá dodat, že chatu spravuje klub Slovenských turistů a cena za přenocování je dobrovolná.

7.den - Na cestu jsme se vydali již v 9:00, protože jsme měli v plánu ujít dlouhou hřebenovku. Počasí bylo skvělé a přes vrcholky se občas přeháněli bílé mraky. Na Chabenci jsme dokonce potkali skupinky kamzíků, ale byli velmi plaší.
Jak jsme se blížili k Chopoku tak přibývalo turistů a kazilo se počasí (výhledy byly ale stále skvělé). Na samotném Chopoku bylo ale dost přelidněno, protože tam jezdí lanovka a plno lidí se tam nechá vyvézt, z místní chaty (ve které nebylo k hnutí) pošle příbuzným pohled s výškovým razítkem a nechá se svézt opět dolů, kde na ně jistě čeká autobus, který s nimi zase popojede k další lanovce...... no hrůza.
Cestou na Chopok mě na Ďereši začalo bolet koleno a tak když jsme šli z Chopoku dál na Ďumbier, tak nahoru si vyšel jen Lukáš a já ho obešel po vrstevnici a počkal na něj u chaty M.R.Štefánika, kde jsem se posilnil "napchanými buchtami" tj. plněné kynuté knedlíky...
Jelikož sem už nejezdí lanovky, tak i turistů rapidně ubylo - omezilo se to prakticky jen na trekaře s krosnami. V podvečer jsme došli do sedla, kde je vesnice Čertovica (krom nějakých hotelů zde nic moc není) a odtud jsme se vydali ještě pár kilometrů k Ramži, kde měla být nouzová salaš. Ta tam také byla, ale přišli jsme už večer a byla celkem plná. Pár lidí si postavilo v okolí stan, ale jelikož bylo hezky, tak jsme se rozhodli přespat pod širákem, s tím ,že když začne pršet, tak se schováme do chaty.
K chatě Ramža - je dobrá na nouzové přespání schované v lesích ; v okolí je pár plácků na postavení stanů a ohniště ; kousek dál v lese je pramen.

8.den - Po včerejším delším pochodu jsme dnes naplánovali kratší odpočinkovou cestu k další boudě. Když jsme v poledne odcházeli od Ramži, tak už tam nikdo nebyl. Šli jsme dál po Tatranské hřebenovce, směrem na východ - krásné výhledy. Nejobtížnější částí dne byl výstup na Velkou Vápenici (převýšení asi 400m), kde mě opět začalo píchat v koleni. V podvečer jsme došli k dnešnímu cíli - chatě Andrejcová (asi na půli cesty mezi Velkou Vápenicí a Kraľovou Hoľou). U této chaty je pramen a lze zde i přespat, pokud.... Pokud jí jako v našem případě neobsadí nějaký dětský tábor, jehož vedoucí dávají každému najevo, že do chaty se již nikdo nevejde (ani bych tam nešel). Ostatní turisté byli celkem naštvaní a stavěli si stany na plošinkách mezi kosodřevinami. Poodešli jsme o kousek dál a také jsme si postavili stan. Spát jsme šli brzy, protože jsme chtěli brzy vstávat

9.den - Vstali jsme již v 6:30 a v 9:00 jsme již byli na cestě na Kraľovu Hoľu, což je asi nejvýchodnější, velká hora Nízkých Tater. Jak jsme se k ní blížili tak se postupně začala halit do mraků. Na samotném vrcholku je pouze obrovský vysílač a když je hezky tak i pěkné výhledy. Bylo tam celkem sychravo a zima a tak jsme odtud rádi odešli. Tímto jsme se rozloučili s Nízkými Tatrami - nyní nás již čekal jen několika kilometrový sestup.
Dalším naším cílem byl Slovenský Ráj. Došli jsme do vesnice Vernár, která je sevřená mezi Nízkými Tatrami a Slovenským Rájem. Ve Vernáru jsme dokoupili zásoby jídla (vždyť naposled jsme nakupovali před 5-ti dny a už nám pomalu docházeli) a zavolali domů že jsme OK.
Poté jsme pozvolna přešli do Slovenského Ráje. Šli jsme podél potoka, který měl na dně plno bílých kamenů a vypadalo to nádherně. Cestou podél tohoto potoka jsme narazili na výborný seník a tak jsme nezaváhali a přespali v něm.

10.den - Ráno jsme si to zamířili do Podlesku, což je osada spojená s obrovským kempem, kam přijíždějí turisté, kteří si chtějí prohlédnout Slovenský Ráj. Na recepci místního kempu, jsme nechali batohy a jen na lehko jsme si šli projít dolinu Sucha Biela, která patří k těm nejkrásnějším, ale také k nejnavštěvovanějším - dost přelidněno. U vstupu se vybírá symbolických 10Sk na údržbu cest a pak se jde bílou soutěskou, podél potoka se spoustou vodopádů - jako na plno místech Ráje.
Oklikou jsme se vrátili do Podlesku (cesty bývají jednosměrné), kde jsme si vyzvedli své batohy a vydali se na cestu údolím Hornádu. Asi uprostřed cesty tímto krásným údolím, jsme po zelené odbočili do celkem opuštěné doliny s nádhernými vodopády a po pár kilometrech jsme došli na Kláštorisko. Kláštorisko je osada v srdci Slov. Ráje kde je pár domků a taky jeden velmi starý klášter, který je v opravě.
Byl sice už podvečer, ale přesto jsme šli dál a to do Sokolí doliny, kde je největší vodopád Ráje - Velký Sokol. Voda tady padá v kaskádách asi do 70-ti metrové hloubky a člověk kolem toho šplhá po žebříkách.
Už se skoro stmívalo když jsme vyšli ze Sokolí doliny na jakousi náhorní pastvinu. Na jejím druhém konci měla být nějaká bouda a tak jsme si to tam namířili a když už byla prakticky tma, tak jsme jí objevili a nemohli tomu uvěřit - byl to obrovský posed s předsíňkou a dvěma postelemi !!! Ještě k tomu začalo poprchávat a tak objev tohoto nocležiště nemohl být snad ani lépe naplánován. Vyspal jsem se výborně.

11.den - V 9:00 pomalu ustávalo poprchávání a mi se v 11:00 vydali na další cestu po vrškách Slovenského Ráje, ze kterého jsme pak sestoupili do vesnice Dedinky a v místní nádrži jsme se vykoupali.
Poté jsme šli do Dobšiny - špinavé, ne příliš hezké městečko - kde jsme udělali menší nákup a byli rádi že jdeme pryč. Další cesta nebyla nic moc, po silnici atp. Nakonec jsme k večeru došli pod kopec Velký Radzim, kde jsme na kraji lesa a louky přenocovali.

12.den - Celý den bylo dusno, a horko. Po celkem blbé cestě jsme došli do vesnice Brdárka a odtud do vesnice Kobeliarovo. Zde snad jen zajímavost, že se zde narodil nějaký Slovenský obroditel (jméno si už bohužel nepamatuji) a na návsi je nejhezčí dům z celé vesnice, kde má své muzeum. Nějaká místní babka se nás ptala jestli se tam nechceme mrknout, ale moc se nám nechtělo, a tak jsme šli dál.
Za Kobeliarovem jsme si to namířili na Rožňavu, ale né po silnici, jak nám doporučovali místní, ale lesy po zelené turistické značce. Jelikož zde ale není žádné chráněné území, tak tu cestu nikdo neudržoval a často jsme bloudili, nebo se prodírali těžko průchodným terénem. V podvečer jsme v lese narazili na chatku, která měla krytou předsíňku a bylo zde i ohniště. Přespali jsme v té předsíňce a byli jsme hodně rádi, že jsme na ní narazili - v noci přišla neuvěřitelná bouřka (blýskalo se již 3 hodiny před jejím začátkem) a lilo celou noc. Naštěstí jsme byli v suchu.

13.den - Dopoledne byla všude mlha jak se vypařovali lesy po té strašlivé bouřce. Vyšli jsme si na kopec Turecká. Když jsme z něj sestupovali narazili jsme u jedné lovecké chajdy na místní myslivce, kteří právě ulovili kance, a nedali jinak než že nás musí pohostit. Pohoštění spočívalo v nějakém lehčím jídle a plno kořalky. Jen tak tak, že jsme o nich stačili odejít a pod vlivem alkoholu jsme se domotali na náměstí v Rožňavě. Lukáš se chtěl podívat do místního hornického muzea, ale měli zavřeno.
Z Rožňavy jsme šli po kolejích do Lipovníku - no vlakem by to pro příště bylo jistě lepší... Z Lipovníku jsme vyšli do Jablonského sedla a odtud jsme vyšli na planiny Slovenského krasu. Na těchto náhorních planinách je velmi těžké sehnat vodu - vše teče v podzemním krasu - a tak jsou tyto místa celkem zřetelně vyznačena v mapě. K večeru jsme došli právě k takovémuto místu, které se jmenuje Mútná studna. K našemu překvapení zde přenocovala i nějaká česká rodinka s kytarou a tak jsme měli příjemný večer u ohně, při poslechu českých trampských písniček.
K Mútné studni - je zde velká vrba pod kterou je studna a voda se také odvádí do dvou nádržek kde se člověk může krásně umýt. Je tu také ohniště.

14.den - Už jsme byli z toho chození unavení, ale v poledne jsme se zvedli a celý apatičtí, jsme vyšli na poslední pochod. Mířili jsme si to na východní konec Slovenského krasu - Zadielskou dolinu. Zadielská dolina je opravu velmi krásná a stojí za to vyjít si nad ní a prohlížet si jí ze shora - teda až na jeden výhled, kdy se díváte na nedalekou cementárnu - to je opravdu příšerné. Tato dolina byla vlastně takovou třešničkou na dortu našeho pochodu. Ovšem když jsme z ní sestupovali směrem do vesnice Turňa nad Bodvou tak jsme šli po nepříjemné škrapové cestě, kterou jsme nakonec ztratili a museli jsme jít různými křovinami a přes pole, až jsme došli do té vesnice.
Byl už večer když jsme došli na kraj této vesnice a rozhodli se přespat na hrázi rybníka.
V noci na nás přišli místní policajti, protože si mysleli, že tu pytlačíme ryby, ale po předložení pasů a ujištění, že tu jen spíme, se s námi rozloučili s radou, ať si dáme pozor na místní cikány. Taky jsme se od nich dozvěděli, že přes blízký hraniční přechod se do Madˇarska nedostaneme, protože je jen pro místní (což od rozdělení republiky nejsme), takže na zatmění slunce budeme muset jít přes jiný přechod.

15.den - Vstali jsme již v 5:30 - stejně se nedalo, kvůli komárům spát. Všude byl klid a při svítání se rýsoval pohled na nedaleký Turnianský hrádek. Okolo rybníka se trousili místní cikáni, kteří zde pytlačili ryby.
Jelikož jsme se v noci od policistů dozvěděli, že na blízkém přechodu přejít nemůžeme, tak jsme se vydali na Turnianské nádraží a jeli několik stanic do Košic. Tady jsme na hlavní třídě stopovali někoho kdo by jel do Maďarska, ale bezúspěšně. Rozhodli jsme se, že na hranicích by to mohlo být lepší a tak jsme tam dojeli vlakem. Lepší to ale nebylo. Přešli jsme hranice a stopovali jsme nebo se ptali řidičů, ale bezvýsledně. Doprava vázla a my tam strávili asi 3 hodiny.
Pak jsme se rozhodli následovně - vrátit se do Košic. Já jelikož jsem měl peníze akorát tak na lístek domů, jsem nasedl na vlak a jel přes noc domů do Prahy, kde jsem zítra doufal uvidět alespoň částečné zatmění slunce. Lukáš, který má jízdné ve vlacích zdarma jel do Maďarska vlakem sám a vrátí se až druhý den - ještě jsem mu, ale půjčil foťák se stativem, aby měl na co fotit.

16.den - Cesta nočním vlakem byla vcelku příjemná, zvláště, když jsem měl od Popradu kupéčko jen pro sebe. V noci se mi tam sice narvala nějaká rodinka, které jsem asi moc nevoněl, ale to my příliš nevadilo a podřimoval jsem v klidu až do Prahy, kam jsem přijel někdy v 6:00 ráno.
Bylo hezky a myslel jsem, že uvidím alespoň hezké částečné zatmění slunce, ale v okamžiku největšího zatmění se nad Prahu přihnal pěkná bouřka a já viděl kulový...
Lukáš měl v Maďarsku štěstí na jasnou oblohu, viděl krásné zatmění a podařilo se mu udělat i pár fotek. Vrátil se o den později nežli já.

Zpět na hlavní stránku.